Webové stránky vznikly jako týmový projekt studentů katedry teorie a dějin umění na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové ve školním roce 2015–2016.

Po společných debatách jsme se shodli, že se chceme zabývat poměrně nedávným „transformačním“ obdobím z dějin „naší“ školy, které znamenalo v mnoha ohledech důležitý a zásadní zlom. Cítili jsme totiž, že na reflexi dozrál čas. Téma je zajímavé z tolika úhlů pohledu, že právě formát týmového projektu je podle našeho soudu nejvhodnější. Zahrnutí více než desítky autorů nám umožnilo obsáhnout rozmanitost zkoumaného období a zpracovat velké množství informací.

Celospolečenská změna, někdy nazývaná „Sametová revoluce“, jindy jen „revoluce“, „listopad 89“ nebo „převrat“, zahrnující přechod od státního socialismu k pomalu se etablujícímu globálnímu kapitalismu, patří určitě k těm dějinným pohybům, které je dobré reflektovat na více úrovních. Umprum prošla ve sledovaném období (tj. kolem roku 1989, a hlavně po něm), změnami institucionálními, koncepčními, personálními i technologickými. 

Každá změna se nejlépe pozoruje a reflektuje z odstupu. Větší i menší změny jsou známkami pohybu, a tedy v obecnějším slova smyslu i života, zvláště mluvíme-li o struktuře velké a důležité instituce, kterou Vysoká škola uměleckoprůmyslová – čili zkráceně Umprum – je. Některé změny zasáhly systémově všechny součásti, některé jen konkrétní jednotlivosti či jednotlivce; někdy byla následkem změny okamžitá úleva a rychlý přechod na nový režim, jindy si nová situace „sedá“ déle a nějaký čas trvá si na ni zvyknout.

Jednotlivé rozhovory, stejně jako autorské – konkrétním tématům věnované – texty, mapují především subjektivní vnímání oněch pohybů. Jako zajímavé se ukázalo právě rozpětí mezi „tehdy a teď“ – tedy mezi dobou, na niž se vzpomíná, a dobou, kdy se vzpomíná. Všichni oslovení, s nimiž byly vedeny rozhovory a kteří období transformace zažili v dospělém věku, jsou dnes v jiné pozici (kariérní, sociální, generační) než studenti, kteří projekt vymysleli a pustili se do průzkumu. To na jednu stranu vnáší do celku výraznou dynamiku, na straně druhé to klade na toho, kdo se chce v tématu zorientovat, vyšší nároky. Čím více vzpomínek (jakkoliv subjektivních), tím plastičtější podobu ona nedávná minulost školy nabírá a tím spíše naplňuje náš záměr onu přechodovou dobu reflektovat.

Společně se studenty jsme přemýšleli a diskutovali, v jakých žánrech a v jakém publikačním útvaru se složitého – a pro mnohé stále ještě trochu choulostivého – tématu zhostit. Nakonec jsme se shodli na formátu webových stránek a žánrově se omezili na dva druhy příspěvků.  Jedním z nich byly osvědčené rozhovory vedené s někdejšími zaměstnanci nebo studenty školy, kteří vzpomínali na předrevoluční školní režim, revoluční změny a porevoluční zavedení nových pořádků. Druhý příspěvek mohl každý ze studentů pojmout dle vlastní volby a chuti pouze s podmínkou, že se bude držet zvoleného zadání, kterým byly dějiny školy v letech 1985 až 2010. Zpracování tak došly nedávné dějiny určitého školního ateliéru, určité transformující se umělecké disciplíny. Někdy je výstupem tradiční podoba referujícího textu, ale jindy se autoři zadání chopili experimentální formou, která překračovala nebo znejisťovala obvyklé uměleckohistorické „psaní“ a zároveň využívala možností webu. 
Adam Vrbka tak namísto odborného textu o Ateliéru průmyslového designu napsal jednoaktovou divadelní hru Konfrontace s fiktivními předrevolučními studenty a pedagogy Ateliéru průmyslového designu. Lukáš Pilka se v autorském, beletristicky psaném vyprávění ztotožnil s postavou Solperova studenta typografie na začátku devadesátých let, který je uhranut svobodnými formálními a konceptuálními experimenty s literami. Úvaha nad tehdejším stavem typografie se v Pilkově podání odehrává nenásilně – v pozici smyšleného studenta, rozumujícího a popíjejícího pivo společně se spolužáky na schodech u Rudolfina.  O stavu typografie se v textu – díky poučenosti jeho pisatele a narativnímu spádu – dozvídáme řadu zajímavostí.  Eva Skopalová se ve svém textu pro změnu zabývala archivem diapozitivů, používaných léta pedagogy tehdejší katedry dějin umění a estetiky na přednáškách. Průběžný text díky webu postupně překrývá sítí naskenovaných diapozitivů, které prostřednictvím výuky určitou dobu formovaly rastr vizuálních znalostí. Nejradikálněji dimenze webových stránek využila a statický knižní text „aktivovala“ Martina Poliačková.
Proměnu jednotlivých školních ateliérů ve vymezeném čase přehledně formou diagramu zpracoval Martin Žemlička. Všechny další studentské příspěvky si zaslouží vaši pozornost. Věříme, že týmový projekt pomáhá prodlužovat kolektivní paměť a povědomí o „transformačních“ dějinách školy. Pro mladší generaci nepamětníků už období kolem roku 1989 totiž povážlivě začíná být slepou skvrnou.