Jak jste se dostal k výuce na Umprum?

K výuce na Umprum mne pozvali profesoři Jan Solpera a Zdeněk Ziegler v době, kdy se škole otevřela možnost navázat na osvědčenou tradici a bylo možné obnovit předmět nauka o písmu. Bylo to na jaře roku 1998.

Zkuste popsat tehdejší dobu ve srovnání s tou dnešní.

Byla to doba velkých změn nejenom v oblasti grafického designu – začátkem devadesátých let vstoupily do našeho oboru osobní počítače a s nimi nové možnosti.

To bylo velké téma.

Byla to dramatická proměna. Grafický design se díky novým technologiím razantně proměnil. Neuvěřitelně se rozšířily a usnadnily možnosti při tvorbě grafických návrhů, výrazně se zlepšila kvalitu tisku.

A co obsahově? Co se na typografii dělalo? Já jsem prošel všechny staré Fonty a Typografie z tehdejší doby, objevil jsem tam celou řadu konceptuálních prací. Dokonce mám pocit, že většina těch publikovaných písem byla na hranici čitelnosti, například písmo Prkno od Petra Babáka nebo Merkur od Marka Pistory.

Takové práce souvisely s tím, co se tehdy dělo ve světě. v typografii probíhala mj. silná vlna tzv. dekonstruktivismu, která byla ale vzápětí vystřídána vlnami dalšími. Objevily se práce Nevilla Brodyho a mnoha dalších výrazných designérů... Výborný pohled na tohle téma podává film Helvetica, ve kterém o tehdejší situaci hovoří také Rick Poynor.

Jak jste se na tyto experimenty s písmem díval? Já vás mám zařazeného jako typografa, který je spíše tradiční.

Písmařské experimenty tohoto období mne určitě nepobuřovaly, ale na druhou stranu nebyly ve středu mého zájmu...

Vzpomněl byste si na něco, co vás pobavilo?

Třeba právě vámi zmíněné písmo Merkur Marka Pistory a věci, které z toho dělal... Nebo některá z písem Aleše Najbrta. Vystavoval třeba sadu liter „A“, z nichž některá připomínala totemické umění přírodních národů. Bylo to takové osvěžení svého druhu.

Mám pocit, že způsob práce v Ateliéru typografie je hodně řemeslný. Typografie je samozřejmě řemeslo, ale nedokážu si představit, že tato písma vznikala v podobném prostředí, v podobně fungujícím procesu. Pracovalo se na nich stejně, nebo tam byly nějaké odlišnosti?

Studentům zmíněného ateliéru v experimentech nikdo nikdy nebránil – naopak... Ale často současně vznikala také jako protiváha písma, která měla klasický základ a byla určena především k sazbě rozsáhlých textů. Jako příklad mohu uvést třeba písmo Edmund, modifikace písma Nicolase Jensona z konce 15. století, kterou nakreslil Michal Smejkal, nebo později některá písma Tomáše Brousila a dalších.

Mohl bych vás poprosit o představení profesora Jana Solpery?

Je to můj subjektivní pohled, ale nebude se zřejmě lišit od názoru většiny mých vrstevníků. Profesora Solperu jsme měli rádi už během studií, pro nás byl na škole oázou pohody. Učil tehdy na Umprum předmět nauka o písmu. Vnímali jsme ho jako člověka, který se věnuje oboru s obrovským zaujetím, bylo vidět, že ho to baví. Dokázal kolem sebe šířit dobrou atmosféru, podporoval nás i v různých typografických projektech, například v expedici za starými písmy se spolužáky Karlem Čapkem a Vladimírem Vimrem. Jezdili jsme po starých tiskárnách po jižních, západních a severních Čechách a sbírali jsme otisky méně používaných starých písem. Tahle expedice se uskutečnila na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Jan Solpera nám také ochotně pomáhal při návrzích různých individuálních písem, často takové návrhy inicioval... Rád bych ještě řekl, že se s profesorem Solperou se stále setkávám – díky jeho vstřícnosti mám vzácnou možnost se s ním poradit, kdykoliv je to třeba...

Jakou roli hrál pan profesor Solpera v rámci katedry grafiky v devadesátých letech?

Velice významnou. v té době už ale vedl úspěšný Ateliér písma a typografie. Pod vedením Jana Solpery se ateliér intenzivně věnoval nejenom grafickému designu, ale také tvorbě písmových návrhů.

Celá generace, kde byli právě profesoři Jan Solpera, Jiří Barta, Zdeněk Ziegler, Jiří Šalamoun a Pavel Štecha, přišla na tuto školu přibližně ve stejnou dobu.

Chtěl bych zdůraznit, že na katedře grafiky, alespoň pokud si pamatuji, vládla vzájemná slušnost a vstřícnost. To se stále drží, i když původní vedení je už kompletně vyměněné. Když nad tím přemýšlím, je to těmi obory. Je to sféra, ve které pracují lidé, kteří jsou zvyklí mezi sebou jednat, a že u grafických oborů ohromně záleží na domluvě ve všech fázích. Když například pracujete na knize, je to neustálá spolupráce a koordinace. Hledáte společně optimální řešení výsledného tvaru s týmem spolupracovníků. Obor grafického designu obecně je (nebo může být) také školou mezilidské komunikace...

Kdybyste měl jmenovat někoho, kdo byl v rámci katedry grafiky nebo typografie na škole významnou osobností, kdo by to byl? s kým by bylo dobré se setkat?

Na výrazné osobnosti měla katedra grafiky štěstí. Ale protože se zajímáte o písmo a typografii, měl byste se určitě setkat s profesorem Janem Solperou a s profesorem Rostislavem Vaňkem.

Kdybyste si měl vybrat z některých věcí, které tu teď vidíte, jak se na to dnes díváte nebo jaké s tím máte spojené souvislosti? Bohužel vás budu tlačit i do loga, i když vím, že to není vaše hlavní téma…

Raději souvislosti.

Tohle jsou osobní novoročenky, že?

Zde je logo dnes již neexistujícího fotofestivalu, který inicioval můj kamarád Aleš Kuneš ještě s Jolanou Havelkovou. To byla krásná akce. Festival Funkeho Kolín měl zejména zpočátku úžasnou atmosféru. Člověk tam viděl spousty zajímavých prací. Navíc mám vztah k Josefu Sudkovi, Jaromíru Funkemu a přes ně i k městu Kolín. Josef Sudek je do dnešní doby mým nejoblíbenějším fotografem. Pro mě je to logo vzpomínkou na Funkeho Kolín a samozřejmě na řadu přátel. Mezi fotografy jsem měl vždy velmi mnoho kamarádů už od střední školy.

Ten motiv kruhu reflektuje objektiv?

Objektiv starého deskového přístroje.

A Co logo Mate? Je dost odlišné od prací, které jsem od vás viděl.

To byla spíše legrace. Bylo to pro kamaráda, který vyráběl malé dýmky a to Czech Mate je hříčka. Má to znamenat „vyrobeno v Čechách“. Slovo Mate si vymyslel majitel té společnosti.

Já jsem zaznamenal několik rozhořčených článků, když se v roce 1994–1995 tvořilo logo Czech Made. To s tím nemá souvislost?

Absolutně ne. To bylo dávno předtím, než vůbec někoho napadlo něco takového udělat. s tím logem, co pak vzniklo, to nemá nic společného. Jedná se pouze o shodu. Mého známého to napadlo o mnoho let dříve, než vznikla ta oficiální značka.

Ta firma se jmenuje Mate, nebo Czech Mate?

Má se to vyslovit jako Czech Made, ale píše se to tak, jak to vidíte... Je to navrženo na základě zvukové shody.

Našel jsem ještě jedno o trochu starší logo Langhans galerie. Předpokládám, že jste se k tomu dostal taky skrze vaše známosti a kamarády z fotografického prostředí.

To ne. Oslovila mě paní Zuzana Meissnerová, majitelka domu Langhans. Společně s e svým mužem Rolfem Meissnerem řadu let vedla fotografickou galerii. Já jsem se s nimi potkával i v průběhu rekonstrukce domu Langhans a galerie, i s panem architektem Lábusem. Pro Langhans se pracovalo velmi dobře. Jednalo se o rozsáhlejší spolupráci, nebyla to pouze věc loga. Ze začátku jsem jim navrhl pár plakátů a pozvánek. Logo vychází z historie jejich podoby. Mají bohatý archiv. Langhans svůj vizuální styl měnil mnohokrát, od secesního stylu až po modernistické věci ze třicátých let. Držel vždy krok s dobou...

Zkoumal jste jejich historii ještě předtím, než jste toto navrhl?

Něco ano. Logo Langhans vychází z historického nápisu. Musel tam tehdy sídlit bystrý obchodník, měl pobočky po různých městech. Měl i vozy, a právě tento nápis byl označením jednoho z těch vozů.

Dobrá.

Na tohle se nezeptáte? To je pro mě důležitá kniha. (Nedivadlo Ivana Vyskočila).

Tak povězte něco o té obálce.

Já spíš povím něco o celé knize. Zmíním se o profesoru Ivanovi Vyskočilovi. On pro nás byl a stále ještě je jednou z nejdůležitějších osobností.

Zkuste ho prosím představit, já pana Vyskočila v tuhle chvíli vůbec neznám.

To je škoda, toho byste měl poznat. Je to jeden z nejoriginálnějších českých spisovatelů druhé poloviny 20. století,  člověk, který ovlivnil neuvěřitelné množství literátů a divadelníků. Jedním jeho známým žákem je Jaroslav Dušek, který důkladně studoval tvorbu profesora Ivana Vyskočila. Ivan Vyskočil pro nás byl a je guru, člověk, který nás všechny nesmírně ovlivnil. My jsme díky kamarádovi Přemkovi Rutovi, který je editorem této knihy, pravidelně chodili na představení do Malostranské besedy, na Kuchyně Ivana Vyskočila. Dokonce jsme seděli na jevišti za oponou. To byla představení, kde četl své povídky nebo četl krátké povídky a básně jiných. To byla nádhera. Pan profesor dodnes působí na pražské DAMU, na katedře autorského herectví.

V jaké době probíhala ta představení?

To byl přelom sedmdesátých a osmdesátých let. Ivan Vyskočil s různými představeními objížděl Čechy i Moravu, protože měl po určitou dobu zákaz působit v Praze. Doporučuju vám přečíst si některé Vyskočilovy povídky nebo jeho dramatické texty Křtiny v Hbřbvích aneb Blbá hra nebo Haprdáns neboli Hamlet, princ dánský. To jsou nádherné věci.

Mám zde ročenku Typo Design Clubu. Proč existoval?

Podobně jako ve sdružení Typo&, jehož smyslem bylo vystavovat práce členů sdružení, smyslem Typo Design Clubu bylo nejenom vystavovat, ale hlavně vydávat ročenky, ukázat svou práci.