V diplomové práci, kterou psala Tereza Mléčková o vaší tvorbě, jsem se dočetl, že v roce 1973 vás přesvědčoval Josef Svoboda, abyste vedl ateliér na Umprum.

Ano. V době, kdy za mnou přišel Josef Svoboda, jsem už byl ředitelem Krajského projektového ústavu (KPÚ), což byla velmi časově náročná práce. Zpočátku jsem se nabídce bránil, ale nakonec jsem ji přijal. Myslím, že za mnou přišel po rozhodnutí, že je třeba změnit situaci, ve které architektura na Umprum byla. V té době na škole neměli kapacitu pro výuku moderní architektury.

Čemu říkáme architektura? Jde zároveň o techniku, stavitelství, společenskou akci a teoreticky rozebíranou disciplínu, v nichž se dějí každé století nebo půlstoletí zásadní posuny. v posunech se tradičně česká architektura pohybovala v souladu s architekturou světovou, někdy ve větším rozsahu a někdy v menším. Moje generace usilovala právě o to, aby naše architektura byla světová, a to různými způsoby. Někteří z nás nebyli politicky přijatelní, někteří zase politiku využívali, ale všichni usilovali o rozvíjení architektury.

To byla situace, do které jsem na Umprum vkročil – rozvíjení moderní architektury.

Z jakého důvodu jste přijal nabídku vést ateliér architektury na Umprum?

Umprum má svoji krásnou historii, od Kotěry přes vynikající osobnosti, jako byli Janák, Gočár, Benš a další. Na Umprum odjakživa panovala výuka v tradici vídeňské školy architektury profesora Wagnera. Jeho rakouskou elegancí přešel přes secesi k moderně a díky jeho prvním žákům se tento rozsah přesunul i do Čech. v tomto ohledu byla Umprum klasickou vzdělávací institucí. v Praze byla odlišná od techniky, která byla od 18. století tradičně vázaná na německý styl výuky, což přinášelo obrovské znalosti a jistotu v technických událostech. Řekl bych, že technika, na které jsem studoval, byla procentuálně více zatížena technikou a stavitelstvím než Umprum. Za mého studia se projekty odevzdávaly nejen nakreslené, ale i spočítané. Nebylo možné vytvořit pouze umělecký návrh. Pro mě byly důležité tyto dvě cesty, které se historicky lišily, a snažil jsem se vést studenty střední cestou.

Rozumím tomu správně, že na základě vaší iniciativy se začalo více dbát na technické aspekty výuky?

Tak nějak. Když jsem nastoupil na Umprum, v prvním okamžiku jsem se zděsil. Rychle jsem ale zjistil, že úroveň posluchačů, zejména umělecky, rozhledem a schopnostmi, je velmi vysoká. Radil jsem panu Simotovi, tehdejšímu rektorovi, že není možné, aby v rámci studia architektury nebyla vyučována matematika a statika na úrovni a bez stálého garanta. Do výuky jsem také zařadil urbanismus a další doprovodné disciplíny, jelikož nejde, aby v dnešní době jeden profesor nebo vedoucí ateliéru učil vše. Je třeba říct, že ne všechny předměty chyběly nebo chátraly, například deskriptiva. Umprum také měla modelárnu, což například na technice neměli.

Obecně jsem se snažil rozšířit vědomosti. Na Umprum sice byla soustava školených profesorů, ale ne na moderní architekturu. Na druhou stranu byli na škole velmi dobří teoretici. Ale právě v oboru architektury, která potřebovala znát určitou techniku, chyběli silní profesoři. To i s tím, že bych studentům jako umělcům odpustil část technických znalostí.

Zpočátku mi rozšiřování znalostí dělalo starosti, ale v ročnících bylo dost schopných lidí, i oproti škole v Dejvicích, kde na technice studovali lidi, jejich životní cíl byl úřad nebo stavitelství.

Jaké jste pro studenty vybíral zadání?

Vybrat zadání bylo celkem jednoduché. KPÚ disponoval spoustou úkolů, které se daly využít. Například jsem hodně zadával architektonické studie, ale i větší témata nebo soutěže. Vybíral jsem podle potřeb a schopností individuálního studenta, například soutěže, na kterých pracovalo šest zaměstnanců v kanceláři, bylo možné zadat jednomu studentovi s tím, že se nepředpokládalo, že projekt student dotáhne do stejného rozsahu. Šlo o myšlenky. Přes ústav jsem také studentům mohl jednoduše zajistit podklady.

Studenti tedy dostávali úkoly z praxe.

Ano, využíval jsem to, co jsem měl umožněno. Mohl jsem pro studenty vybírat z mnoha zadání z ústavů a také jim umožnit přístup ke specialistům. Na KPÚ jsme například měli dva nebo tři takzvané „kuchyňkáře“, kteří se specializovali na návrhy nestandardních kuchyní. Když nějaký student kreslil hotel a nevěděl si rady, jak vypadá velkoprovozová kuchyň, domluvil jsem studentovi půldenní školení.

Využíval jste někdy studentské projekty dále v kanceláři?

Ne, to nikdy. Stávalo se ale, že studenti na konci školního roku chtěli na praxi, tak k nám do KPÚ chodívali, aby viděli, jak to chodí.

Jak jste vybíral studenty na přijímačkách?

Dobrý kandidát se poznal. Na škole jsem působil už ve zralém věku, tak jsem byl schopen poznat, jestli někdo byl nebo nebyl schopný. Ono toho také na výběr moc nebylo, někteří uchazeči neměli zrovna slavné dovednosti, ale výběrem prošli.

Takže jste šel čistě po talentu, nehledal jste nějakou specifickou vlastnost?

v tom jsem byl trochu optimista. Když jsem viděl inteligentního chlapce, tak jsem nad ním držel ruku.

Myslíte, že být absolventem Umprum bylo prestižní?

v první řadě jich bylo málo a absolvent architektury Umprum měl specifické schopnosti, které jiní neměli. Například při studiu měly vysoké postavení doprovodné umělecké disciplíny jako figurální kresba, perspektiva a malba. Tyto kurzy se hodnotily katedrovou komisí.

Velmi důležité také byly výstavy na konci každého semestru. Studenti pro ně usilovně pracovali a na výstavy se hodně chodilo, a to i z jiných škol. Jak už jsem zmínil, Umprum měla modelárnu a modely studentů byly vždy přesvědčivé. Studenti laťku udržovali vysoko, a to i přes technické nedostatky.

Po sametové revoluci jste na škole skončil. Za jakých podmínek jste odcházel?

Ateliér jsem vedl do konce akademického roku, končil jsem tedy v létě 1990, pak jsem šel do důchodu. Samozřejmě jsem si založil ateliér a s pár spolupracovníky jsme pracovali i nadále. Styk se studenty, které jsem učil, trval dále, až dodnes, do toho revoluce nijak nezasáhla.