Čo Vás v deväťdesiatych rokoch priviedlo k rozhodnutiu viesť ateliér na VŠUP?

Na Umprum jsem vedla ateliér třináct let a dalších sedm let (s roční odmlkou a pobytem v USA) jsem vedla ateliér stejného směru na Ústavu umění a designu (nyní Fakulta umění a designu) Západočeské univerzity v Plzni. Absurdní je to, že jsem si nikdy nepředstavovala, že budu učit, vážila jsem si své volnosti. Doba byla hektická a euforie ze svobody ovlivnila i mé rozhodování, které nebylo vůbec lehké. Oslovili mě studenti textilního ateliéru, několikrát jsme se sešli. Vedla je k tomu má tehdejší tvorba. Pracovala jsem několik let s papírovou lněnou hmotou a vytvářela velké prostorové instalace, což byl trend té doby. Pod názvem Soft Sculpture and Beyond vyšla později velká mezinárodní publikace,¹⁾ do které jsem byla zařazena. Důležitý byl pro mě osobně rozhovor s Jiřím Šetlíkem, který mě potkal před školou a zeptal se mě, jestli bych nebyla zásadně proti, kdybych byla navržena do konkurzu. Rozhodnutí pak potvrdilo setkávání se studenty, kteří mi vyložili všechny své argumenty, proč bych to měla být právě já. Studenti také oslovili Adrienu Šimotovou, ale ta vzhledem ke svým rodinným problémům nabídku odmítla. V té době studenti rychleji dospívali a věděli přesně, co chtějí. Potřebovali individuální vedení a volnost k vlastnímu vyjadřování.

Viete si vybaviť, ktoré ateliéry v tej době vznikli a ktoré zanikli?

Co si pamatuji, mnoho ateliérů pozměnilo svůj název a charakter výuky. Některé ateliéry naopak přibyly, například Sklo v architektuře pod vedením Mariána Karla. Textilní ateliér, který jsem vedla, se přejmenoval na Ateliér prostorové tvorby a alternativních technik, protože v té době existovaly na škole dva textilní ateliéry se stejným programem. Klasicky vedený ateliér se vším technickým vybavením jsme užívali společně. Tradičně vedený ateliér zůstal zachován pod vedením zkušeného textilního výtvarníka Bohdana Mrázka. Iniciátory proměny druhého alternativního ateliéru se stali studenti, kteří se už dokázali orientovat v nových trendech tohoto oboru. Vedla jsem je k velkorysosti, ke koncepčnímu myšlení, k rozvíjení prostorového cítění prostřednictvím umění instalace. Experimentovali jsme s různými netradičními materiály, pořádali sympoziální setkání vysokých škol s možností přehledných výměnných výstav. Po šesti letech jsem absolvovala další konkurz před úctyhodnou komisí známých osobností pod vedením tehdejšího rektora Josefa Hlaváčka. Po předložení své dokumentace a prací studentů komise navrhla změnu názvu ateliéru na Ateliér konceptuální a intermediální tvorby, který by lépe vyhovoval mezinárodním požadavkům té doby, a hlavně výměně zahraničních studentů. Takový ateliér na škole zatím chyběl. V té době se všechno v našem ateliéru trochu pozměnilo. Koupili jsme nový počítač a moje tehdejší asistentka Dagmar Piorecká se osamostatnila. Začala vést předmět textilního designu s výukou na počítači. V roce 1996 na místo nového asistenta nastoupil můj bývalý student Pavel Kopřiva, se kterým jsme měli společný zájem o nová média a touhu ateliér lépe technologicky vybavit.

Mohli by ste naznačiť zmenu, ktorou prešla VŠUP po roku 1989?

Studenti trpěli jakousi direktivou shora, nemohli si volit svá individuální témata, byl jim určován materiál i forma zpracování, s kterými museli pracovat. Neměli příležitost rozvíjet své myšlení a osobnost. Studenti si stěžovali na středoškolské požadavky tvořivosti, zvlášť v textilním ateliéru. Z těchto důvodů jsem na začátku dala studentům volnost k jejich vlastní tvorbě. Oni však nebyli zvyklí na samostatnou tvůrčí práci. To mě trochu překvapilo. Nakonec jsem našla východisko společné cesty v zadávání širokých témat, týkajících se v té době nejzajímavějších oblastí vědy, filozofie, sociálně orientovaných tendencí v současném umění s aktuálním zájmem o nová média. V takto nastaveném programu si každý našel svoji vlastní individuální polohu a zároveň jsme měli něco, čemu jsme se mohli věnovat společně. Samozřejmě že bylo vítáno, pokud měl někdo své vlastní téma, na kterém chtěl samostatně pracovat. To byly naše začátky. V každém ateliéru na VŠUP probíhaly tyto změny podobně, samozřejmě ovlivněné osobním přínosem jednotlivých pedagogů.

Bol pre vás dôležitý nejaký teoretický prístup, ktorý ste chceli reflektovať spolu so študentmi?

Dohoda byla vždy společná. Začali jsme řešením instalací v prostoru, zabývali jsme se oslovením místa. Materiál byl volen takový, aby podpořil formu výtvarného zpracování. Předcházející koncept celého záměru byl důležitou součástí osobního ztvárnění každé realizace. Studenti byli nedílnou součástí koncipování směru, kterým se ateliér vydával. Doba urychlovala vývoj na požadavky technického zpracování věcí, a tak v pozdějším období se k metodice výuky zcela přirozeně připojila i nová média. Teoreticky jsme doplňovali ateliérovou výuku přednáškami a hosty z oboru.

Aké tématá sa najviac objavovali vo Vašom ateliéri?

Když to tady před devadesátým rokem bylo ještě uzavřené, lidem chyběla hlavně komunikace. Já jsem měla takový sen. Představovala jsem si, jak by bylo úžasné, kdyby se scházeli lidé z různých oborů  vědy, náboženství, filozofie, techniky, architektury okolo kulatého stolu a docházelo by při něm k dialogu a výměně myšlenek. Chtěla jsem vzdělávat své studenty, ale chtěla jsem také, aby to bylo zajímavé a přínosné i pro mě. Tento sen se mi podařilo převést do našeho ateliéru. Založili jsme knihu návštěv ateliérových hostů a každých čtrnáct dní jsme v ateliéru přivítali někoho nového. Tyto neoficiální přednášky a rozmluvy navazovaly na ateliérová témata, která jsme v té době právě realizovali. Zásada byla, že koncepce a myšlenka by měla předcházet realizaci a formě materiálového zpracování. Svoje reflexe pak studenti písemně zpracovávali a společně jsme se o všem bavili na seminářích a při soukromých konzultacích. Skici, kresby, modely, fotografie předcházely realizacím. Okruhy a zadání obšírných témat vycházely z vypozorovaných zájmů studentů i z jejich neznalostí. Za tu dobu jsme probrali spoustu aktuálních témat, například: dialog, dialogické jednání, chaos a řád, polarizace, energie, teorie strun, tíha a lehkost, fraktály, sociálně ekonomické otázky atd. Každý si v těch velkých globálních tématech našel svoje subjektivní východisko, svůj osobní přístup. Někoho napadl třeba úplný protiklad, ale důležitější bylo, že to posunulo jeho tvůrčí hranici.

Vybavíte si  osobnosti, ktoré ste si pozývali do ateliéru?

v našem ateliéru došlo za těch třináct let k mnoha setkáním a přednáškám. Hned v roce 1990 to byl Olbram Zoubek v jeho ateliéru, výtvarnice Adriena Šimotová, Věra Janoušková nám ukázala, jak pracuje se smaltem a zároveň prostředí ateliéru, kde tvořili Vladimír Janoušek, František Skála a Václav Stratil. Dále nás navštívil filozof Miroslav Petříček, fyzik Michael Solar, který vyložil teorii chaosu a něco o fraktálech, matematik a filozof Jiří Fiala a filozof Zdeněk Neubauer. Z Ústí nad Labem přijel Jaroslav Prášil a učil nás zacházet s vrbovým proutím a pletením košíků, se kterým přijeli i jeho studenti, dále výtvarník Jiří Černický. O své práci promluvila Magdalena Jetelová z Düsseldorfu a její studenti, kteří nám promítali své práce. Kunsthistorička Vlasta Čiháková-Noshiro přivedla Ladislava Nováka, básníka a výtvarníka. Petr Wittlich si po skvělé přednášce prohlédl kresby studentů, Miloš Vojtěchovský pro nás připravil přednášku o začátcích videoartu. Také jsme navštívili ateliér nových médií Michala Bielického na AVU a prohlédli si jejich nové technické digitální vybavení. Úvod a zasvěcení do oblasti softwaru pro nás připravil doktor Rüdiger Ettrich z Akademie věd České republiky. Také jsme spolupracovali na studentském výměnném programu s FAMU v oboru fotografie a někteří naši studenti současně studovali na DAMU scénografii. Byli jsme iniciátory výměnného programu studentů ministerstva školství s univerzitou v Novém Mexiku v Albuquerque (USA). Díky mým dlouholetým výtvarným známostem na této univerzitě. Škola a ateliér intermédií Jiřího Davida využívá tento program dodnes.

Bavili ste v tej dobe spolu s ostatnými pedagógmi akým spôsobom uchopiť novú metódu výuky na VŠUP?

Stále jsme něco řešili na společné akademické radě se zástupci studentů. Od začátku šlo hlavně o to, jak uspořádat nové zásady vedení školy a ateliérů. Tehdejší rektor Jiří Harcuba, sklář a medailér, který měl přece jen možnost spolupracovat s univerzitami v USA, zásadně ovlivnil novou tvář školy. Nepamatuji si všechny detaily, ale vím, že každý ateliér byl samostatnou buňkou, která měla odpovědnost sama za sebe a musela samostatně hospodařit s penězi, které jí byly poskytnuty na stanovený program anebo i na zahraniční studenty. To byla jedna z velkých změn a zároveň to bylo velmi praktické. Na akademických radách se řešily jen detaily. Pedagogové se předháněli v nových pedagogických přístupech ve vedení ateliérů, což bylo nejpatrnější na výstavách klauzurních prací. Pracovalo se daleko více s krajinou, často jsme opouštěli kamenné zdi školy. Pozdější rektor Josef Hlaváček zval měsíčně na každou schůzi akademické rady hosty z veřejnosti, známé osobnosti. Pedagogové jeden po druhém hovořili o svých starostech, ale i o úspěších ve vedení svého ateliéru. Jsem ráda, že jsem zažila tu osvobozující vizi po devadesátém roce. Prvních pět nebo šest let po převratu byla škola ve svých plánech, pedagogických a kolegiálních vztazích nejlepší. Co si pamatuji v rámci škol, kterými jsem později prošla, byla tady důležitá komunikace, přátelské vztahy i názorová výměna. Všem šlo o společnou věc a prestiž jednotlivců dřímala někde v pozadí.

Sledovali ste západnú umeleckú scénu? Boli pre vás dôležité nejaké osobnosti zo zahraničia?

Na začátku devadesátých let ještě lidé neměli možnost se orientovat přes internet. Veškeré informace se odvíjely přes knihovnu, cizí časopisy a zahraniční výstavy. Byli jsme hned v roce 1991 na bienále v Benátkách nebo na Documentě v Kasselu. Na této výstavě jsme poprvé viděli fenomenální práce Garryho Hilla, Billa Violy, Anishe Kapoora atd. Doma jsme si dohledávali literaturu. Také k nám přijížděli lidé ze zahraničí a promítali jsme si dokumentaci z výstav. Byly tady například Magdalena Jetelová a Charlotta Kotiková. V Brně zas Tomáš Ruller přivedl ke spolupráci zakladatele videoartu v New Yorku Woodyho Vasulku a jeho ženu Steinu. Vytvářela se sympoziální setkání, která tuto mezinárodní komunikaci urychlovala. Úžasný byl program Miloše Vojtěchovského v Plasích (The Hermit Foundation a.k.a. The Center for Metamedia), který trval několik let. Na hradě Klenová jsme pořádali mezinárodní bienále vysokých uměleckých škol atd.

Objavovali sa práce Vašich študentov na nejakých výstavách?

z počátku devadesátých let jsme vystavovali hlavně ve škole po chodbách i venku před školou. Pak nám škola byla malá a vyhledávali jsme různé nekonformní prostory. Byly to společné akce ateliéru. Dále to byly mezinárodní výstavy spolu se zahraničními uměleckými vysokými školami prostřednictvím výměnných akcí. Dnes už studenti vystavují samostatně téměř od prvního ročníku. Tenkrát šlo více o vzájemnou komunikaci. Myslím si, že urychleným vystavováním a nedozrálým uvažováním se studenti příliš uvazují k výsledkům, za kterými si později nemohou stát. Po mé zkušenosti potřebují nejméně tři roky soustředěné práce sami na sobě, aby měli možnost vůbec objevit svoji individualitu a transformovat ji do své práce. Doba se zrychluje a studenti sbírají svoje informace po cestě. Jen si musí zvolit, jaká cesta by to měla být.

Ako prenikali nové technológie do Vášho ateliéru? Kedy ste získali vlastný počítač?

Byli jsme jeden z prvních ateliérů v rámci volného umění, ve kterém jsme zavedli počítače. Propagační ateliéry nebo ilustrace samozřejmě takto směřovaly již předtím, ale v rámci volného umění jsme byli naprostí průkopníci. Co se týče technologií, tak už v letech 1994-1995 jsme obdrželi náš první vlastní počítač Apple Mac, na kterém jsme však mohli pracovat jenom s Photoshopem a Illustratorem. Měli jsme ho ve svém ateliéru, kde měl k němu přístup každý. Někdy v roce 1997 se nám podařilo uplatnit grant na počítače, o což jsme moc usilovali, a dostali jsme úžasný stroj, jmenoval se Silicon Graphics 02. Tenkrát to nebylo vůbec běžné, obzvlášť ne ve výtvarné sekci, protože se dříve používal jen k výuce animace. Běžel na systému UNIX a byla na něm nainstalována jedna z prvních verzí softwaru Maya. Patřil ve své době k nejlepším nástrojům pro 3D modelování a animaci, měla ho jenom profesionální animační a filmová studia. Musím vám říci, že na každé mrknutí oka, které jsme z počítače vyloudili, jsme byli nesmírně hrdí. Problém byl se složitostí softwaru, jehož možnosti neuměl skoro nikdo naplno využít. Proto jsme organizovali v ateliéru workshopy externích lektorů a na střihu videa jsme spolupracovali s FAMU. Teď má počítač kdekdo, ale tenkrát jsme věděli, že budoucnost je právě tady, a že když studenti vyjdou ze školy, tak se budou muset něčím živit nebo prostě jen mít tyto znalosti. Učili jsme se všechny dovednosti s nimi, bylo to téměř rovnocenné partnerství. Zvali jsme ke spolupráci lidi od Michala Bielického (AVU v Praze) a od Tomáše Rullera (FAVU v Brně) a sami s Pavlem Kopřivou jsme se byli školit na semináři 3D modulace v Brně. Myslím si, že v tomto ohledu jsme se rychle posunuli dopředu a že všichni naši bývalí studenti se tím teď docela slušně živí anebo alespoň umějí na počítačích pracovat. Asi to prospělo taky ateliéru Jiřího Davida, protože převzal studenty připravené v této oblasti. V příštích letech se rozrostl zájem i jiných ateliérů volného umění a v roce 2001 bylo vytvořeno PC studio pro všechny ateliéry volného umění, které po krátkou dobu vedla Lucie Svobodová. Další vývoj v této oblasti na škole neznám, protože jsme s Pavlem Kopřivou v roce 2003 ze školy odešli.

Prečo ste sa rozhodli opustiť ateliér a ako vnímate jeho pokračovanie vo vedení Jiřího Davida?

Ateliér jsem opustila z osobních důvodů a vlastního rozhodnutí. Konkurzu jsem se nezúčastnila. V té době jsem měla velkou výstavu v Contemporary Art Museu v Denveru a chtěla jsem zkusit žít chvíli v USA, kde tehdy pracoval můj muž a kde dodnes žije syn s rodinou. Neumím posoudit současnou situaci ve vedení ateliéru, ale každá osobnost vedoucího pedagoga vnese do ateliéru a do komunikace se studenty něco nového, přínosného, co odpovídá konkrétní době a situaci ve vývoji výtvarného umění nejen u nás, ale i ve světě.