Jak vypadala škola, před revolucí, v době vašeho studia?

Úplně stejně jako teď. Vizuálně to bylo hodně podobné a atmosférou taky. Samozřejmě se ale změnilo hodně technických věcí a technologických postupů. Řekl bych, že hlavní rozdíl je v tom, že spousta zajímavých dílen byla mimo školu. v budově školy byli jenom tiskaři, keramická dílna, broušení skla a sádrovna.

Truhlárna, kovodílna, šperkařská dílna, knižní vazba, tkalcovské stavy a kamenická dílna byly jinde. a tato odloučená místa byla zajímavá sama o sobě, s vlastními charismaty. Po revoluci se všechny dílny přestěhovaly do školy. Teď je škola méně nadechnutá. Pedagogové mají méně prostoru. 

Dříve měl pedagog ve škole svůj ateliér, ve kterém mohl  pracovat dokonce i na vlastních věcech, a mnoho z nich ve škole také pracovalo. Neustálá přítomnost pedagogického vedení potom byla samozřejmě více znát.

Odlišoval se přístup pedagogů k práci?  Jak se lišily výstupy studentů?

Když pominu vývoj technologií, myslím, že výstupy odlišné nebyly. Dnes se celá řada věcí dělá digitálně, od promítání přes práci s tablety, 3D tiskárnami a lasery. Ale mimo proměny technologií jsou výsledky hodně podobné.

v našem ateliéru se hodně tlačilo na to, aby se vyráběly modely jednotlivých věcí, prototypy, a samozřejmě k tomu musely být prezentační plakáty a výkresy.

Jaká byla kooperace se zahraničními studenty?

Zahraniční studenti se na škole až na výjimky vůbec nevyskytovali. Jednou jsme tady měli na rok severního Korejce, tomu bylo asi čtyřicet. Musel se trochu učit česky, ale se studenty ateliéru vůbec nekomunikoval. Odmítal s námi cokoliv rozebírat, dokonce měl odznáček Kim Ir Sena na klopě. Po konci stáže jsme ho objevili, jak na Karlově mostě kreslí za peníze turisty. Takže přišel na to, že život je normální.

Zahraničních studentů bylo málo. z celého světa jezdili lidé pouze na sklo za Libenským a za Jágrem, protože kreslený film se učil jen málokde. Stejně málo, jako studenti jezdili ze zahraničí, se i do zahraničí málo odjíždělo. Pokud vím, studenti mohli jezdit do Halle a do Leningradu, tam snad nikdo nikdy nejel. Ale byla dvě místa ve Finsku a jedno v Paříži, kam studenti jezdili. Museli to však být přinejmenším kandidáti KSČ. Takže v případě, že byli dobří, se stali kandidáty, odjeli na stáž, a když se vrátili, tak zase z KSČ vystoupili.

Výjezdy do zahraničí se samozřejmě po revoluci změnily. Bylo důležité, že studenti mohli vycestovat, a samozřejmě začali zahraniční studenti trochu jezdit i k nám. Myslím, že Umprum je škola s největší mobilitou mezi ostatními školami.

Byl tady citelný nějaký politický dozor?

Ano, samozřejmě. Nebyl tak čitelný jako na humanitních školách, ale byl. Jedna z mála volnějších aktivit a chvil svobody byla SVUOČ – Studentská vědecká a umělecká odborná činnost. Jednalo se o výstavu, které se mohl každý účastnit a vystavit si to, co dělal. Tlak školy byl na to, aby studenti vystavovali práce týkající se jejich oboru studia, ale téma bylo volné. To znamená, že designér tam měl mít design a malíř obraz. Nezáleželo však na tom, jestli danou věc udělal ve škole či doma. Ale aby malíř vystavil své kolo, které si postavil, nebo designér abstraktní plastiku, to se tolerovalo jen s nelibostí. Vedení školy proti tomu nemohlo nic udělat, ale vyvíjelo tlak, aby tyto případy minimalizovalo. 

Pořádal jsem dva ročníky, protože jsem potřeboval kladné hodnocení od SSM, abych dostal zpátky řidičský průkaz. Pořádání SVUOČky se pro mě nakonec ukázalo jako velmi zajímavá zkušenost.

Je to skoro bych řekl až banálnost, ale ilustruje to atmosféru na škole. Politika se tam jinak příliš neřešila. Autocenzura byla veliká, málokdo přišel s něčím kontroverzním. Možná že se to na konci osmdesátých let uvolňovalo zrovna na SVOUČkách. Třeba studenti od Libenského byli hodně free: Martin Velíšek, Michal Machat, a potom generace, která začala dělat výrazné věci: Ivanou Šolcovou, zvanou Šolckou, dnes Šrámkovou počínaje.

Tito studenti jednou udělali skleněný kosočtverec, na něj nalepili štětiny ze smetáků, pomalovali jej, dali na sokl a pojmenovali to „Kunda jako řemen“. Ale to nebylo nic politického.

Ano, politický ateliér tady byl, učil tam Zdeněk Filip. Ten dělal červeno-modro-bílé pochodující dělníky. Byl nesmírně zručný, malířsky skvěle vyšvihnuté záležitosti. Jinak si ale nepamatuji, že by se tady politika řešila. Vím, že se někteří lidé tlačili do KSČ a nechtěli je přijmout. Jiné naopak tak trochu lanařili, ale moc se na to netlačilo.

Byla tady cítit s příchodem Bořka Šípka nějaká změna?

To byla naprostá změna. Řada pedagogů odešla, neprošla sítem. Tehdy se tomu říkalo: „Dostal důvěru, nedostal důvěru.“ Ale někteří zůstali: Libenský, Jágr… Většina těch, kteří už neměli takový smysl, odešla. u nás (na designu) kupodivu nebyla ta situace tak hrozná.

Když jsem nastoupil na školu, tak jsem přišel k Hanákovi a to bylo tragické. Byl to špatný architekt a ještě horší designér. Jedinou výhodu měl, a sice že nás miloval [studenty, pozn. aut.], a kdyby bylo potřeba, byl by se za nás vždycky postavil.

Po jeho smrti přišel Alexius Appl, jeden z několika profesionálních designérů,  působících v tehdejší době v Československu. Měl rozsáhlé technické znalosti s velkou erudicí. Přistupoval ke studentským pracím hodně pragmaticky a funkčně, což je asi v pořádku, protože formu a emoci si stejně každý vytvoří podle svého. On ale nebyl pedagog, byl to hrozný cholerik. Díky tomu bylo jeho pedagogické vedení opravdu podivné.

Když přišel Bořek Šípek, úplně změnil celý systém. Umprum před revolucí fungovala jako „střední škola“. My [studenti, pozn. aut.] jsme ve škole museli být v ateliéru od devíti do dvanácti hodin, protože pokud jsme chyběli třeba dva dny, dostali jsme dopis od vedení školy. Jednou, když jsem chyběl, jsem také jeden dostal, ať vysvětlím důvod svojí nepřítomnosti a přinesu neschopenku od lékaře. v devět hodin ráno byl v ateliéru nastoupený Alexius Appl s třídní knihou a dělal do ní čárky, pokud student nepřišel včas. Na jednu stranu to bylo velmi ubíjející, na druhou stranu to ale mělo jednu nespornou výhodu. V  té době jsem si uvědomil, že se studenti nejvíc naučí sami mezi sebou. Informace a dovednosti, které předají vyšší ročníky mladším spolužákům, různé zkušenosti a fígle, jak řádně prezentovat věci, jak nad svojí prací přemýšlet, to je úplně nejvzácnější. Naše vědomí, že studentům přinášíme nové úkoly a z pozice svých zkušeností jim k tomu něco říkáme, je fajn, ale to, co si studenti řeknou sami mezi sebou, je nejlepší. 

Tato výměna informací samozřejmě fungovala, protože studenti byli ve škole pořád. Každý měl svůj stůl, počítače ještě nebyly. Když jsem dělal diplomku, na Umprum byly pouze jeden nebo dva stroje nahoře na počítačovém pracovišti. Tam jsem si mohl napsat text, ale to bylo tak všechno.

Dnes mají studenti tendenci vytvářet věci doma, kde mají většinou lepší podmínky. My [pedagogové, pozn. aut.] jsme se samozřejmě snažili jim vhodné podmínky vytvářet i ve škole, třeba tak, že jsme do ateliéru pořídili počítače, a pak je půl roku nikdo nepotřeboval. Ale to se samozřejmě dostáváme do širších souvislostí.

Zásadní změnou tedy bylo, že studenti nemuseli být v ateliéru každý den a snížila se tím interaktivita mezi nimi. Na druhou stranu ne každému vyhovuje pracovat ve škole. Někdo si raději zaleze do soukromí, modeluje si tam a pak to třeba i s někým konzultuje. Tato svoboda práce je důležitá.

Bořek samozřejmě změnil i směřování ateliéru. Koneckonců vedlejší ateliér je pokračování toho Bořkova Ateliéru designu nábytku a interiéru. Jde o čistý design. Vedle bylo tvarování užitkových předmětů. Tvarování strojů a nástrojů bylo ve Zlíně a náš ateliér se přehodil, jmenoval se design a později architektura a design. Bořek toho donesl hodně, například interiér, různé doplňky, které nás obklopují. Všichni studenti, kteří nastupovali k němu, si dělali architektonické minimum. 

Ke změnám tedy došlo jak ve způsobu, chápání vedení, tak i v hlavní struktuře studia.  Zatímco předtím byl pedagog ve škole neustále, po revoluci přišli na školu učit lidé, kteří pracovali i na vlastních projektech mimo školu. Například Bořek jezdil na Umprum ze začátku jednou za čtrnáct dní a ke konci svého působení jednou za semestr. To byl velký zásah do výuky. Při menším kontaktu to také jde, ale samozřejmě jednou za semestr je málo, to je hloupost, to nefunguje. Systém, při kterém se v ateliérech konzultuje jednou týdně, a v ateliérech, které si to mohou dovolit, i dvakrát, funguje. Samozřejmě musí být kvalitní asistent, který by tady v ideálním případě měl být neustále, protože je potřeba pořád řešit nějaké maličkosti, které student prostě vyřešit potřebuje.

Jak byl vnímán odchod Bořka Šípka?

Jak jsem říkal, s příchodem Bořka se ateliér změnil. Díky studentům se z něj stala úplně čistá architektura a v důsledku toho se konstituoval nový ateliér. Já myslím, že jeho odchod byl vnímán dobře, protože byl ve škole opravdu čím dál tím méně. Právě jeho nepřítomnost už byla neúnosná. Bořek sice říkal, že přináší škole jméno, kontakty a znalosti, což tak bylo. Ale studentům už neměl moc co říci, protože byl prostě pryč.

Šel jste do vedení ateliéru s nějakými ideály?  
                 
s Michalem jsme nastoupili po smrti Oty Diblíka, který umřel chudák v této místnosti, jako záskok do konce roku a později jsme udělali na tuto pozici konkurz.

a pokud se mám zmínit o ideálech, myslím, že mohu mluvit za sebe i za Michala. v té době nebylo v republice mnoho jiných lidí, kteří by na výuku měli kapacitu a měli studentům co říci. Nikdo se designu detailně nevěnoval. v architektuře to bylo samozřejmě lepší, u designu ale nebylo kde brát. Tak jsme tu nabídku brali především jako povinnost. Ale abychom do toho šli s praporem nějaké velké filozofie, kterou musíme sdělit světu, to asi ne. Byl to přirozený tok věcí a my jsme měli představu, jak má ateliér fungovat, co by se mělo vytvářet, ale nějaké velké proklamace tam určitě nelze hledat.

Dotýkalo se studentů rozdělení katedry z architektury do katedry designu?

Dotýkalo se jich to jenom pozitivně. My [pedagogové, pozn. aut.] jsme se v té době [na přelomu milénia, pozn. aut.] snažili dostat designéry do Prahy, protože v Praze byl jeden ateliér a dva byly ve Zlíně. 

Zlín měl vždy své plusy, protože  to bylo menší město, studenti se tam mohli mnohem více soustředit na práci a na tamní škole byly skvělé podmínky: velké ateliéry, výborně vybavené dílny. 

A v důsledku menšího množství lákadel ve městě trávili studenti více času ve škole a udělali větší množství práce. Ale byli připraveni o to, co je na této škole nejvzácnější, nejhodnotnější a nejpřínosnější, a sice o to, jak se studenti navzájem podporují, ovlivňují, jak míchají obory. a jak se vytvářejí vztahy a kontakty. My jsme se samozřejmě už předtím snažili vystavovat pohromadě. Jeden semestr všichni vystavovali ve Zlíně a druhý v Praze. Alespoň tak docházelo ke kontaktu v rámci katedry. 

Katedra sídlila celá ve Zlíně, a ne v Praze. Bylo dobré, že docházelo ke konfrontaci a mohli jsme se trochu poměřovat. Konkurence vždy pozitivně ovlivňuje kvalitu. Jakmile se ale celá katedra přesunula do Prahy, tak to bylo zase něco úplně jiného. Teď spolu můžeme všichni kooperovat, pořádat různé akce a workshopy…

Změny byly veliké a jenom pozitivní.