Jak vznikl program Visual Arts a co tomu předcházelo?

Programu Visual Arts zpočátku předcházely tak trochu chaoticky uzavírané smlouvy mezi Vysokou školou uměleckoprůmyslovou a zahraničními partnery v rámci tehdy vznikajícího Erasmu. Jednalo se samozřejmě o devadesátá léta, kdy těchto smluv bylo málo a kvalita škol, s nimiž jsme měli smlouvy, se různila. Díky velké podpoře a zájmu profesora Pelcla, renomovaného designéra a architekta, který přišel v roce 2003 na místo rektora a měl mnoho kontaktů v zahraničí, tady vznikla dosti intenzivní diskuse, jež vyvolala otázku, zdali kromě erasmových smluv bychom neměli mít regulérní magisterský program v angličtině. Ten by byl určen pro studenty z celého světa a týkal by se všech oborů, které se zde v té době vyučovaly, a byl by samozřejmě placený.

Jedna stránka byla potřeba školy otevírat se ven a druhá stránka byla ekonomická. Uvažovalo se o školném 2500 euro za semestr. Je důležité si uvědomit, v jaké době program Visual Arts vznikal. Připravoval se bezmála dva roky. Období rektorování profesora Pelcla bylo zlomovým momentem nejen z hlediska internacionalizace, ale i z hlediska implementace nového typu myšlení a nových vzdělávacích programů na této škole. Paralelně s tím jsme spolupracovali s paní doktorkou Pečinkovou na programu Visual Arts. Musím říct, že ona byla jeho první iniciátorkou.

s profesorem Vybíralem jsme začali pracovat na akreditaci navazujícího magisterského programu. Obecně bych řekla, že „devadesátky“ byly dobou, kdy vznikaly věci mimořádně zajímavé, ale velice překotně. Nikdo si v té době ale neuvědomoval, že je důležité současnost zachycovat, takže to je teď taková zvláštní černá díra. Můžeme být rádi, že jsme tady našli akreditační spisy.

Ale aby to nevypadalo, že všechno běželo hladce, tak tu od počátku panovala vůči tomuto programu obrovská nedůvěra ze strany vedoucích ateliérů. Pedagogové, kteří nastupovali těsně po revoluci, patřili ke střední a mnohdy i starší generaci a nebyli zvyklí komunikovat v angličtině. Jejich kontakty se zahraničím byly spíše sporadické, ale hlavně tady převládal typ mistrovské školy, kdy student stráví šest let u jednoho vedoucího ateliéru. Tehdy se stáže v jiných ateliérech začaly teprve postupně nabízet. Představa mistrovské školy byla něčím, co bylo svým způsobem překážkou. Vedoucí ateliérů těžko přijímali představu, že někdo přijde, sice zaplatí, ale v ateliéru bude pouhé dva roky. Obávali se svých komunikačních schopností i toho, že tito studenti přinesou do zaběhnutého systému chaos.

Druhá věc je, že prvních několik let po otevření nedosahovali studenti tohoto placeného programu standardu našich studentů. Takže tu samozřejmě byla legitimní, ale vyhrocená diskuse, máme-li zapotřebí platící studenty v okamžiku, kdy naši studenti musí projít velice tvrdým výběrovým řízením a jsou vybíráni nejlepší z nejlepších. A najednou někdo přijde, vysolí 2500 euro za semestr a má možnost studovat. Samozřejmě i Visual Arts program měl jistý selektivní proces. Nebylo to tak, že by se bral každý. Ale princip fungování soukromé vysoké školy vyvolával částečně oprávněnou obavu, že je možné si koupit diplom.


Můžete uvést nějaký konkrétní příklad?

Pamatuji si na takovou velice zajímavou situaci, kdy v ateliéru Evy Jiřičné, který s ní kdysi vedl pan architekt Radek Kolařík, byl platící student, který neprošel u diplomové práce. Tehdy to vyvolalo obrovské haló, protože se ten student odvolával a argumentoval tím, že zde proinvestoval spoustu peněz. Byl to zajímavý moment, díky němuž se ukázalo, že i když si někdo zaplatí, neznamená to, že projde.


Jak se Visual Arts podařilo prosadit v rámci školy?

Myslím, že postupem času si program Visual Arts vydobyl kredibilitu v mezinárodním kontextu, a tak se sem začali hlásit zajímavější studenti. Visual Arts si pod vedením vynikající umělkyně Mileny Dopitové během několika posledních let získal uznání i v rámci této školy. Dlouhou dobu to byl takový přívěšek, který byl zcela nevybíravě marginalizován. Musím říci, že Milena Dopitová má můj veliký obdiv za to, že to v jistých chvílích, kdy cítila tuto animozitu, nepověsila na hřebík a vydobyla ateliéru prestiž.

Další věc je spolupráce se zahraničím v rámci erasmových škol a výměnné reciprocitní školy. Zde bylo mnoho zajímavých škol již od začátku. Bylo to často vázáno na konkrétní domluvy s konkrétními studenty a pedagogy.

Velice zajímavý moment nastal v době války v Jugoslávii, kdy v devadesátých letech několik studentů tady ve škole byli uprchlíci, a to byla iniciativa, kterou nastartoval Jiří Sozanský. Tehdy jezdil do Sarajeva a dokumentoval a reflektoval válku a etnický konflikt. Díky jeho kontaktu s tamější sarajevskou uměleckou školou měli někteří její studenti možnost v době konfliktu studovat na naší škole. Získali dočasný azyl. To byla druhá polovina devadesátých let. Poprvé se objevili studenti povětšinou s úžasnými výsledky. A bylo to poprvé, co zde zahraniční studenti studovali po celých šest let. Od té doby se nadále zajímavě proměňuje skladba nejen erasmových studentů, visual artistů, ale i zahraničních studentů v rámci normální ateliérové výuky.