Zažila jste revoluci na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, nebo už vás minula?

Studovala jsem v letech 1982–1988. Revoluci jsem na škole nezažila, čehož jsem docela litovala. Neměla jsem už čas se do dění zapojit. Hned po absolutoriu jsem si koupila první počítač Amiga. Experimentovala jsem s jeho možnostmi a zkoušela jsem také pracovat s videem a prvními efekty. Když přišla revoluce, bylo potřeba rychle měnit tvář České televize, aby se projevila celková změna ve společnosti. Tak přišlo ke slovu pár prvních počítačových nadšenců včetně mě. Podílela jsem se na vzniku znělky pro hlavní zprávy, která vyvolala doslova poprask. Pak už následovaly další pořady a nakonec jsem založila společnost na výrobu animací, nejprve 2D a pak poměrně brzy 3D.

Byli pedagogové v osmdesátých letech striktně rozděleni na určité zájmové skupiny? Na ty, kteří si přáli změnit režim, a ty, kteří byli právě režimem do školy dosazeni?

V osmdesátých letech jsem byla na škole jako student. Profesoři se mi jevili jako lidé, kteří dělají ústupky režimu, někdo víc a někdo míň. Studenty včetně sebe jsem vnímala stejně. Někteří profesoři to měli „dobré“ a nemuseli se tolik bát. Můj profesor Miroslav Jágr nebyl ve straně a neustále musel dělat kompromisy, aby se udržel ve funkci. Při různých příležitostech nám to stále opakoval. Snad to mělo vypadat jako hrdinství, ale na mě to mělo opačný účinek.

Byli mezi studenty takoví, kteří byli s režimem spokojení, nebo platilo, že každý mladý umělec = odpůrce režimu?

Mezi studenty VŠUP nemohli být skuteční odpůrci režimu, jako jsem to zažila na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze. Na střední doznívala atmosféra doby šedesátých let. Bylo to neuvěřitelné společenství úžasných lidí, kteří otevřeně mluvili například o Chartě 77, o Havlovi, chodili na burzu, kde se dala sehnat hudba, rozšiřovali samizdat. Taky jsem opisovala na stroji. Konaly se tam takzvané koncerty na schodech, kde hráli zakázaní nebo neprotežovaní muzikanti, například Jaroslav Hutka, Oldřich Janota a mnozí jiní. Zažívala jsem tak pocit sounáležitosti, svobody, i když relativní, a dozvídala jsem se spoustu věcí. Kromě této stránky dění na škole jsem se tam naučila základy řemesla z mého oboru a měla jsem příležitost si vyzkoušet i jiné postupy v dílnách školy. Všechno, co jsem dál v životě potřebovala, jsem se naučila už tam. Profesoři byli ovšem různí, ale na některé vzpomínám dodnes s vděčností.

Bohužel nic z toho, co jsem tu popsala, se z mého pohledu na Umprum nedělo. Studenti nejdřív prošli přísným sítem přijímaček, kde se také kádrovalo. Kdo měl politický škraloup, neměl šanci na přijetí. Kromě toho existovaly kvóty na přijímání, aby se rovnoměrně pokrylo celé Československo. Jestli měl pak student nějaké protistátní myšlenky, nedal je najevo. Většina se mi zdála být uzavřená do sebe. Nátlak na vstup do SSM byl enormní. Vlastně to byla podmínka. U nás v ateliéru odolal jen jeden student. Všichni museli na začátku podstoupit povinný veřejný slib, že budou věrně sloužit socialistické vlasti. Nátlak na vstup do strany také existoval, sama jsem to několikrát zažila přímo ve škole od jednoho profesora a bylo to velice nepříjemné. Nevstoupila jsem. Kromě toho jakékoliv vybočení z vyjetých kolejí výuky se v našem ateliéru netolerovalo. Nové nástroje, nové postupy, nebo dokonce technologie – to už vůbec ne. Nového jsem se v ateliéru nenaučila ani nedozvěděla nic, jen v ostatních předmětech. Samozřejmě nemám na mysli vědecký komunismus nebo historii dělnického hnutí. Je pravděpodobné, že jednotlivé ateliéry se v tom lišily, ale výsledky, které byly vidět na klauzurách, příliš odlišností neukazovaly. Prezentaci svých prací do zahraničí jsme se samozřejmě také nemohli naučit. Ve škole bylo pár profesorů, kterých jsem si opravdu vážila a kteří předávali své dlouholeté zkušenosti a znalosti. Najít si ale na ně čas v záplavě nutností nebylo snadné. Výuka byla dost časově náročná. Měli jsme povinnost chodit denně do ateliéru od 8.00 do 12.00 a kreslit celou tu dobu podle modelu, a to celých šest let. Kdo přišel pozdě, musel mít omluvenku. Odpoledne byly přednášky a pak se ještě musely plnit úkoly na druhý den, zpravidla tak do devíti, deseti večer. V tom se jednotlivé ateliéry asi lišily. Svobodu tvůrčího projevu jsem necítila. Na druhou stranu si pamatuji dobře, že spolužáci z ročníku organizovali neformální výstavy, které měly dost velkou účast, také pořádali divadelní představení nebo založili a vydávali časopis a podobně. Pochopitelně tyto aktivity byly apolitické, jinak to nešlo. Stejně to od nich bylo skvělé a vlastně i odvážné.

S jakými očekáváními jste na školu přicházela a jak se v průběhu studia proměnila?

Na školu jsem přišla v době nejhorší normalizace v roce 1982. Měla jsem opravdu naivní velká očekávání, ve kterých jsem se dokonale zklamala. Během let, kdy jsem studovala, se škola měnila pozvolna jen k horšímu.

Mluvilo se na škole mezi studenty o politice? Tušili jste, že přijde zlom?

Mezi studenty ani ne, ale děly se různé věci, Palachův týden nebo 28. říjen. Můj děda tam dostal zásah slzným plynem. Měl špatný zrak a pak si s nadsázkou liboval, že konečně dobře vidí. Když jsem viděla vodní děla a obušky, říkala jsem si, že to snad nikdy nepraskne, že to komunisti nepustí. Nemohla jsem uvěřit, že by to opravdu mohlo skončit. Ale vřelo to i v okolních zemích a to asi nakonec také hrálo roli.

Byla abstrakce něčím opravdu zapovězeným, nebo se našly ateliéry, kde bylo možné se tímto způsobem neoficiálně projevovat?

Jeden typ abstrakce byl možný. Je to zvláštní fenomén, hlavně v sochařství a užitém umění, který je dodnes vidět na sídlištích nebo v podobě mozaiky, fresky, štukolustra a podobně. Tvary jsou nekonkrétní, ale také zvláštně bezobsažné, formální hříčky s čistě ozdobnou funkcí. Abstrakci, jako dělal třeba Zdeněk Sýkora, jsem ve škole neviděla.

Existovala alespoň omezená možnost v rámci školy vycestovat, či dokonce prezentovat svou práci v zahraničí?

Existovala možnost vycestovat se školou na východ do Sovětského svazu a zemí východního bloku v Evropě, kam tehdy skoro nikdo nechtěl. Prezentaci práce v zahraničí jsem na škole nezažila. Pokud se někomu podařilo vycestovat na Západ, nebylo to s pomocí školy a mělo to soukromý charakter.

V době vašeho studia působil na škole Jiří Mikula. Jakým způsobem školu jako rektor vedl?

Pana Mikulu jsem brala na vědomí jen vzdáleně. Jeho práce se mi nelíbily, měla jsem jiné vzory. Jak vedl školu, nedokážu objektivně zhodnotit, vnímala jsem ho jako člověka, který umožňuje dusnou atmosféru na škole, nebo jí alespoň nebrání.

Byly na konci osmdesátých let čitelné impulzy ze zahraničí v podobě reflexe teorií nebo technik?

Informace ze zahraničí byly velmi sporadické a v mém ateliéru pocházely výhradně od studentů. Na škole nebylo video, pochopitelně ještě neexistoval internet. Nové impulzy kolovaly v podobě katalogů z výstav nebo jiných publikací, které někdo propašoval do republiky.

Napadlo vás jít se na VŠUP angažovat v době revoluce? Přece jen jste byla poměrně čerstvou absolventkou.

Napadlo, samozřejmě, ale vítr revoluce mě zkrátka zavál jinam.

Co pro vás osobně bylo na celé této zkušenosti nejdůležitější a kam vás to posunulo?

Revoluce mi otevřela cestu ke svobodě a to je nezapomenutelné.

Jaký je zásadní rozdíl mezi dnešní výukou na školách uměleckého typu a výukou předlistopadovou?

Před listopadem si studenti nemohli vybírat předměty jako dnes, nemohli cestovat, mnozí vůbec nikam, neměli informace, co se děje jinde než v Československu nebo ve východním bloku. Museli se učit věci, které je nezajímaly nebo které nepotřebovali. Také existoval tlak vládní garnitury na určitý styl práce, který měl rozpoznatelné znaky formální i obsahové. Některé jsou dobře patrné občas i dnes. Celá situace ve společnosti se podepisovala na kvalitě výuky. Revoluce přinesla velice důležitou změnu v tom, že najednou nebylo podstatné, jestli profesor byl reformní nebo konformní. Prostě bylo nutné udělat úplný obrat ke svobodě a nerozlišovat mezi detaily. Pokud se snad někdo při snaze o změnu mohl jevit jako příliš radikální, je to pro mě pochopitelné, protože poměry na škole v osmdesátých letech byly neúnosné. Rozdíl mezi tehdejšími a dnešními studenty je logicky v tom, že ti současní mají svobodu, kterou minulá generace nepoznala: svobodu projevu, pohybu, sdílení, ale i například možnost práce při studiu, politického angažmá bez následků pro studium. Jak s touto svobodou naloží, je na nich. Zlo netkví v systému, ale v jednotlivých lidech.

Jaký vztah měli studenti ke svým profesorům?

Během revoluce a těsně po ní to opravdu nevím. Osobně jsem si přála velkou změnu směrem ke svobodné výměně názorů a přirozené soutěži a nespojovala jsem to s většinou stávajících profesorů.

Hlásila jste se na školu, nebo spíše ke konkrétní osobnosti? Ovlivnil vás pan Jágr umělecky?

Hlásila jsem se na obor, který mě zajímal. Miroslava Jágra jsem příliš neznala. Bohužel měl velmi svéráznou představu o uplatňování vlivu na studenty. Dával přednost těm, kdo kreslili a pracovali jako on. Někteří studenti to časem řešili přestupem do jiných ateliérů, někteří se přizpůsobili nebo jim to nevadilo. Já jsem trochu zaváhala, odchod byl možný jen během prvních tří let studia, a pak už jsem měla vlastně jen problémy s jeho snahou o změnu charakteru mé práce, která se stupňovala. Denně mě korigoval, nechal mě opakovat klauzury o prázdninách apod. Když jsem ukončila studium, trvalo mi víc než rok vymanit se z vlivu „Jágr“, některým studentům se to nepodařilo nikdy. Myslím ale, že to byl na škole docela extrém, v ostatních ateliérech to tak asi nebylo.

Co člověka drželo na škole, kde byl tolik frustrován? Napadlovás někdy odejít?

Chtěla jsem. Režim by ale v takovém případě povolil jen dvě další alternativy. – chodit do zaměstnání jako takzvaný střední kádr nebo se vdát. Bez vysoké školy nebylo možné být na volné noze ani získat zajímavou práci. Bez zaměstnání bych se stala takzvaným příživníkem, za což bylo vězení. Mladí muži, kteří chtěli odejít ze školy, by museli povinně na vojnu na dva roky.

Sama nyní vyučujete, vnímáte velký rozdíl mezi studenty vaší generace a současnými studenty?

Na Umprum jsem vyučovala v první dekádě nového století. Rozdíl jsem viděla ve větší pragmatičnosti nových studentů. Zároveň ale byli otevřenější, nebáli se, byli informovanější. A hlavně byli velmi rozdílní, to jsem vnímala jako největší změnu, každý byl samostatná individualita.

Dnes pracujete s novými médii a díky internetu jsme všichni nasyceni obrazy do takové míry, do jaké si jen přejeme. Vidíte podstatný rozdíl mezi dobou, kdy nebyl k vizuálnímu materiálu takový přístup, a dneškem?

Ten rozdíl je absolutní. Když nemáte podněty, tak si všímáte všech detailů, dlouze o věci přemýšlíte, každý vjem je hodný zaznamenání a zkoumání. Každá jednotlivost se probírá z různých úhlů pohledu. Máte víc času zabývat se sebou i ostatními. Víc čtete, víc se zajímáte o historii, o souvislosti. Pokud je dojmů naopak nadbytek, snažíte se je nějak selektovat, a pokud nemáte zkušenost, pomíjíte i věci, které mohou být důležité. Začnete spoléhat na výběr jiných lidí, nemáte čas přemýšlet, hodnotit a nakonec jen přijímáte valící se informace. Sázíte na první dojem, protože na druhý už není čas. Nebo dokonce už vůbec nevíte, čemu věřit. Ta změna mi připomíná situaci pobytu v klášteře a následný příchod do normálního světa. Jenže pobyt v opravdovém klášteře vás vybaví duševním tréninkem. Dnes máme výhodu, že dobrovolnou izolaci si každý může sám zvolit a řídit.