Jak probíhal výběr nových pedagogů na Umprum krátce po revoluci v roce 1989?

Preferuji používat pojem „převrat“, ne revoluce, revolučního na tom dění moc nebylo.
Rozhodnutí o výběru nových pedagogů na Umprum padlo na obrozeném Svazu výtvarných umělců v Mánesu, kde se domluvilo, že je bude vybírat komise. Druhým místem změn byla přirozeně Akademie výtvarných umění, kde se jako iniciátor prosadil Milan Knížák a sám ji z pozice rektora vyčistil, jak říkával.

Po převratu, z jara roku 1990, byla sestavena komise, v níž jsme se společně s Olbramem Zoubkem střídali v předsedání. Úkolem komise bylo vybírat nové kantory nebo rozhodnout o ponechání stávajících. To byl případ třeba Jana Solpery, jenž nám připadal výborný, nebo profesorky Zdeny Bauerové. Pak jsme vybírali nové kantory, kteří měli na školu hned nastoupit, jako Kurt Gebauer, nebo v nejbližším období teoretiky Josefa Hlaváčka, Jana Rouse, z umělců Rosťu Vaňka, Bořka Šípka, Mariana Karla a další. Shodli jsme se i na těch, kteří měli odejít, jako sochař Josef Malejovský, Jan Simota, Dušan Šindelář, Zdeněk Kostka, Jiří Mikula, Quido Fojtík a další, s tím, že budou ještě rok dostávat plat, ale ze školy odejdou hned a přestanou učit. Uvažovali jsme o rehabilitaci Libenského, kterého komunistické vedení ze školy vyhodilo, v dané době mu však už začínalo ubývat sil a vůle učit. Proto jsme pro obor umělecké sklo vybrali Jiřího Harcubu.

V reakci na způsob našeho počínání mi osobně Knížák vytýkal, že „jsme příliš konzervativní a necháváme školu ve stavu, jak byla za komunistů...!“ Oponoval jsem mu s tím, že jsme nechtěli kádrovat a vycházeli jsme z uměleckých předpokladů pedagogů, kteří sloužili na škole i v minulém režimu. Také jsem argumentoval ohledem na řemeslné zkušenosti, které Umprum vyžaduje. Knížák hájil svůj názor, že musíme prosadit radikální změny. V detailech jsme tedy shodu nenašli.

Jaká jste měli kritéria výběru?

Především nám šlo o uměleckou kvalitu. Vycházeli jsme z  tvorby jednotlivých osobností, z toho, co jsme znali. Tehdy se neodevzdávala žádná portfolia, i když by to tak správně mělo být. Asi jsme dost improvizovali, spoléhajíce na vše, co kdo o kom věděl a zpaměti mohl doložit.  

Samozřejmě se „v revolučním nadšení“ objevila otázka, zda brát v úvahu kritérium, kdo byl či nebyl v partaji. Nepomíjeli jsme tento prohřešek, ale v konkrétních případech jsme nad něj nadřadili hodnotu pedagogických zkušeností a umění jednotlivců. Jak jsem se již zmínil, v případě Solpery nebo Bauerové převážily jejich osobní vlastnosti a umělecké výsledky, navíc nijak aktivně politicky nevystupovali, spíše proplouvali danými poměry, soustředěni na práci se studenty. Ostatně naše tehdejší rozhodnutí ovlivnilo i vývoj obou kateder. Zvláště v případě takzvané užité grafiky připravilo příchod Zdeňka Zieglera i Rostislava Vaňka, kteří mohli na Solperu navázat.

Spor se rozhořel kolem obsazení profesora ateliéru plastiky. Sám jsem s Olbramem Zoubkem dával přednost Gebauerově kandidatuře, přestože si na toto místo dělal nárok Vladimír Preclík. Argumentoval tím, že je jedním z posledních žáků Josefa Wagnera, a že tím pádem je ho třeba pokládat za Wagnerova dědice. Přesto jsme po dlouhé diskusi vybrali mladšího Kurta Gebauera. Preclík se urazil, dokonce se mnou asi rok nemluvil, leč, jako muž činu, založil po tomto zklamání v Brně fakultu výtvarných umění, tedy nejprve katedru a pak fakultu. Ke Gebauerově volbě dodám, že se ukázal jako velmi dobrý pedagog.  

Souhlasím, že Kurt Gebauer je dobrý pedagog, umí učit. To se ale nepozná z tvorby ani z portfolia...

Ano, to je samozřejmě pravda. Trošku jsme také sázeli na osobnosti, jimž jsme důvěřovali. Byl to pochopitelně vždycky risk. Podobně skvěle nám vyšla kandidatura profesora malby, když jsme zvolili Pavla Nešlehu. Když byl rektorem zvolen Josef Hlaváček, vybral si za prorektora pro studijní záležitosti právě Nešlehu a mne na vnější i a zahraniční styky. Dobře jsme si vzájemně rozuměli a pracovali jsme, myslím, ve prospěch školy.

Bylo nějaké rozhodnutí, kterého jste pak zpětně litoval?

Považuji za velký omyl, že školu opustil Josef Svoboda. Neusilovali jsme o jeho odchod, zároveň jsme ho však nepřemlouvali, aby zůstal.

Jak se vlastně na rozhodování podíleli studenti? Jak reagovali na to, že jste jim vyhodili některé pedagogy?

Oni byli naopak velmi revoluční, někdy dokonce víc než my sami. Nemohli samozřejmě přímo vybírat pedagogy, ale mohli nás hodně ovlivňovat, a my jsme jejich hlas respektovali. Asi všechny jejich návrhy byly kompatibilní s našimi názory, v podstatě se nestalo, že bychom šli proti jejich vůli.

Nevěděli jsme samozřejmě, kdo a jak bude schopen učit, brali jsme v potaz jeho schopnost jednat s druhými, tedy s mladšími lidmi. V úvahu přicházel možná poněkud směšný požadavek, aby měl kantor smysl pro humor.  

Nevytýkali vám studenti naopak, stejně jako Knížák, že jste málo radikální?

Nepamatuji se, že by nám naše stanovisko studenti vytýkali. Věděli, že komise k jejich hlasu vážně přihlíží a bere jej v potaz.

Poznamenal tento postup nějak školu?

Ano, myslím, že si tím sametovým přechodem dokázala znovu vydobýt respekt a nepřímo zvoleným postupem navazovala na tradici školy, založené roku 1885. Tradici jsme pokládali za silný fenomén, a proto jsme k ní přihlíželi.   

Tehdy vás nenapadlo založit na Umprum teorii umění?

Zprvu nám šlo hlavně o samostatnou katedru teorie a historie umění, o niž se postaral až Josef Hlaváček, který ji zkultivoval během svého rektorování  [rektorem 1994–2002, pozn. aut.]. Po nástupudoktorky Pečinkové sem přicházeli další adepti, takže i sama katedra teorie se vyvíjela. Zdá se, že se to ustálilo, když se jejího vedení ujal profesor Jindřich Vybíral, a aktivita katedry se znásobila příchodem nových členů, mám na mysli například Martinu Pachmanovou a Ladu Hubatovou-Vackovou.

Vy jste ale nezačal učit hned po revoluci...?

Velmi jsem se těšil, že se po převratu můj dávný sen splní a budu na Umprum učit, jak mi kdysi sliboval profesor Hoffmeister. Zastihla mne však výzva, abych se podílel na obrodě naší diplomacie. Oslovil mne dávný přítel Jiří Dienstbier starší jako nový ministr zahraničních věcí a zprvu mi dal na výběr, zda bych šel do Paříže, nebo do Washingtonu. Trochu jsem se bránil, že jsem počítal s kantorstvím na Umprum, ovšem nejen Dienstbier, ale i Havel na mě naléhali, abych aspoň na čas pracoval jako diplomat; třeba Havel říkal, že by také raději psal, než dělal prezidenta. Tak jsem se stal na našem velvyslanectví v USA kulturním radou. Pro mne bylo příjemné, že velvyslankyni byla Rita Klímová, kterou jsem znal a měl proč si jí vážit. Odjel jsem na tři roky do USA a tím jsem nutně vypadl z okruhu Umprum. Když jsem se vrátil, tak mi v roce 1993 na podzim rektor Harcuba nabídl, abych dělal prorektora, kterým byl předtím Hlaváček. Rád jsem do školy nastoupil. Při nových volbách byl rektorem zvolen Josef Hlaváček, který si za prorektory vybral Pavla Nešlehu a mne. Jak jsem se již zmínil, spolupráce nám výborně vycházela, také proto, že nás práce bavila. Kromě jiného jsem svou činnost na Umprum obhájil získáním docentury.  Na místě prorektora pro styk s veřejností a se zahraničím jsem byl do chvíle, kdy mne oslovil děkan fakulty architektury na liberecké univerzitě Jiří Suchomel (byl mým žákem na katedře architektury AVU, kam mne pozval František Cubr, a souhlasil s mými semináři o vztahu dějin umění a architektury). Do Liberce mne nalákali, abych zde ustavil katedru dějin umění a architektury i estetiky. Zůstal jsem pochopitelně ve styku s Umprum jako člen její umělecké rady, až donedávna. Se školou se cítím spjat i proto, že převaha mých přátel byla či je jejími absolventy.