Jak byste popsala období na škole, ve kterém jste studovala? Sklo, glyptika, medailérství, šperk – to vše se prostřídalo v zaměření ateliéru až po experimentálnější tvorbu, kterou přinesl Vratislav Karel Novák.

Studovat na Umprum jsem začala v roce 1985. Zkoušky jsem absolvovala třikrát, a to ještě za profesora Josefa Soukupa, který tehdy již končil a předával ateliér Lubomíru Růžičkovi. Ten po něm převzal i asistenta Slavomíra Čermáka. Současně tam byl dílenským mistrem Jaroslav Náprstek. Tehdy jsem se hlásila na takzvané Sklo II, což zahrnovalo sklo, šperk a glyptiku. Kdy se přidalo medailérství, ani přesně nevím. Později ateliér přejmenovávali, bylo vypuštěno sklo, což mi ani nevadilo, protože jsem se hlásila především kvůli šperku.

Jak jste vnímala změnu s příchodem Vratislava Karla Nováka?

Ta doba byla revoluce všeho, nejenom našeho ateliéru, ale celé školy, celé společnosti. My jako studenti jsme objížděli výtvarníky a zvali je do konkurzů. Do našeho ateliéru se přihlásili  Vratislav Karel Novák, Jiří Harcuba, Petr Oriešek, Eva Žáková a ještě další sochaři. Ateliér společně získali Harcuba s Novákem. Později se Jiří Harcuba stal rektorem po prvním porevolučním rektorovi, kterým byl architekt Ladislav Vrátník. Harcuba a Novák se nicméně báječně doplňovali. Byli diametrálně odlišní, ale neodporovali si. Co se týče zlatnické dílny, tam ještě nějakou dobu zůstal Náprstek, kterého jsem vystřídala na podzim 1992, když jsem nastoupila jako lektorka.

Takže vy jako studenti jste si vybírali své pedagogy?

Ano, byli jsme v komisi pro přijímací řízení. Po konkurzu na jaře 1990 nám Novák oznámil: „Tak, vy jste si vybrali nás, a teď si vybereme my.“ Měl pravdu, my jsme si vybrali nové pedagogy, ale oni museli převzít to, co si vybral někdo jiný. A tak jsme jim tehdy museli dokázat, že si zasloužíme je mít za pedagogy.

Jak to dopadlo?

Myslím, že jsme obstáli.

Říkala jste, že jste se hlásila do ateliéru kvůli šperku, ale ateliér jmenoval Sklo II?

Ateliér Sklo II byl mimo jiné orientovaný na šperk. Josef Soukup byl především glyptik, kovové části šperků si nechával realizovat panem Náprstkem. Za jeho působení tam vyrostli šperkaři jako Jiří Belda, Vladimír Komňacký, René Hora, Zdena Laštovičková, Andrej Šumbera a další.

Co byste řekla k tématům a obecně „náladám“, které panovaly na Umprum před revolucí 1989 a poní?

Bylo to totálně rozdílné... především v komunikaci mezi studenty a pedagogy. Tím, že jsme byli sochařský ateliér, jsme měli celosemestrální modelérskou průpravu. Pak nastala klauzura jako taková a ten měsíc jsme pracovali na zadané téma. Harcuba a Novák také razili cestu poznání sochařské práce s hmotou. V současnosti semestrální téma a klauzura téměř splývají.  

Tento model tedy vznikl po revoluci?

To, že se v ateliéru nemodeluje, je koncepce současného vedení.

A co se týče nejenom vzdělávacího systému, ale také nálady na škole?

Bylo to podobné jako vše ve společnosti. Tehdy, před revolucí, to bylo svázané a vedené po velice úzce vymezených kolejích. My jako studenti jsme měli dva světy. Škola byla to povinné, protože jsme potřebovali mít razítko – tehdy nebyla možnost pracovat jen tak bez absolutoria na volné noze. Tak jsme měli svůj druhý svět a měli jsme to štěstí, že i ten jsme mohli prezentovat. Jmenovalo se to SUOČ – Studentská umělecká odborná činnost. Byla to soutěž, kde bylo možné prezentovat svou volnou tvorbu, bez korektur. Byly to naše paralelní světy – korigované práce v ateliérech a naše vlastní projekty, Neříkám, že by škola byla nanic. Pro mne bylo důležité chodit do jiných ateliérů a vidět co se děje i jinde... Zažila jsem ještě profesora Libenského, který občas pořádal tajně pro skláře a jejich přátele přednášky o moderním umění. To se v té době na škole neučilo. Měli jsme dějiny umění, ale jenom obecný historický přehled, o současném umění se nepřednášelo. Možná i proto jsme byli tak chtiví těchto informací a vše jsme doslova nasávali.

Měli jste možnosti stáží?

Měli, ale jenom minimální. Jezdilo se v omezeném počtu do Finska a na letní školu do Itálie. Osobně jsem měla štěstí, že jsem vyhrála ve své kategorii SUOČ a byla jsem náhradníkem pro cestu do Itálie. Jeden z vítězů zlobil, tak ho vyškrtli a já postoupila jako náhradník pro letní školu v Peruggii. Italům ani nevadilo, že jsme chodili do školy jenom do té doby, než se vyřídilo stipendium, a pak jsme strávili dva měsíce cestováním po Itálii. Bylo to v létě 1989, kdy už se daly tušit změny, ale nevěděli jsme, že to bude tak brzy.

Po revoluci za vedení Nováka se jezdilo na poznávací výlety. Třeba se jelo směrem na Olomouc a Brno, navštívili jsme Vladimíra Kokoliu, Petra Kvíčalu, ateliér Dalibora Chatrného... příště se jelo za Antonem Cepkou do Bratislavy, na VŠVU zakládal ateliér šperku. Na podzim v roce 1994 jsme se vypravili na pět týdnů do Řecka, týden mikrobusem a  čtyři týdny na plachetnicích. Jeli jsme tam s kunsthistoričkou Helenou Soukupovou, která nám připravila báječný itinerář. Celé jsme to mohli uskutečnit díky grantu a financím z insignií, které jsme navrhovali a realizovali pro ostatní školy. z toho se zaplatil mikrobus a pronájem lodí. Mám nezapomenutelné zážitky. i ostatní si podávali žádosti, vzpomínám si, že ateliér architektury Martina Rajniše podnikl výpravu do Himálaje.

Co se změnilo, když jste se ze studentky stala lektorkou?

Asi mi pomohl rok, kdy jsem vyučovala na Střední uměleckoprůmyslové škole v Jablonci nad Nisou, takže jsem neskočila rovnou do pozice lektora. Doba byla přátelská a nadšená a všem se nám chtělo pracovat a měnit věci. Nepřipadalo mi, že by tam byly nějaké vzájemné tlaky. Studium na Umprum bylo na šest let a v  šestém ročníku se už student stává tak trochu rádcem. Alespoň tehdy mi připadalo předávání informací takové automatické.

Jak jste tedy vnímala kolektiv ateliéru a vztahy v něm?

Myslím, že to bylo dobré, protože doba strašně stmelovala, všichni jsme změny chtěli a byli jsme plní očekávání. Dostat úkol „Reflexe“ nebo „Gesto“ bylo něco úplně jiného než medaile na téma „100 let Tatry Kopřivnice“. Začaly materiálové experimenty. Najednou jsme také měli obhajovat své práce, do té doby jsme nikdy neobhajovali, komise se maximálně na něco zeptala u klauzur. Komunikace obecně byla slabá a nebyli jsme vedeni k tomu, abychom měli názor. Nikdo se nás na nic nikdy neptal. Takže umět se obhájit a vysvětlovat věci bylo najednou hrozně těžké. Chtěli jsme především diskutovat. Nepamatuju si, že by s námi docent Růžička mluvil třeba o nějaké výstavě, kterou někde viděl, a že by nás tam poslal nebo by šel s námi. Najednou přišli Harcuba s Novákem a zahlcovali nás informacemi, nosili katalogy, přímo nás naváděli, abychom tam šli.

Proč jste tedy ze školy v roce 1998 odešla?

Otěhotněla jsem a šla na mateřskou.

Později jste se už nechtěla vrátit?

Ne. Neplánovala jsem to. Já mám jablonecký kraj ráda a vlastně mně velice záhy nabídli, abych pomohla založit Ateliér skla a šperku, který tehdy vznikal v rámci Fakulty textilní Technické univerzity v Liberci. Jsme detašované pracoviště v Jablonci, což je pro mě výhodou.

Na Vratislava Karla Nováka můžete vzpomínat v mnoha rovinách – osobně jako na svého manžela, jako na pedagoga i jako na umělce.

My jsme byli dlouho „nemanželé“. Manželé jsme byli jenom dva roky. V Plzni zadal studentům úkol „Snubní prsteny“ a jedna studentka se toho ujala pro svou bakalářskou práci. Prsteny byly pro konkrétní dvojice a jednou z dvojic jsme byli i my dva, takže když jsme je měli, mohl být i obřad.

Co se týče pedagogického působení, přiznám se, že na začátku, když nastupoval, jsem si to nedovedla představit. Znala jsem ho, protože jsem byla z Jablonce a  navštívila jsem jeho ateliér a dílnu, ještě když jsem byla na střední škole. Věděla jsem, co dělá, a vědělo se o něm, že to není jednoduchá osobnost, že je náročný na svou práci a na své okolí. Ale změny byly tehdy skoro ve všem, do té doby si ani on nemyslel, že bude někdy v životě pedagogem. Do toho všeho se rozváděl. Byla to i pro něj určitě obrovská změna – čerstvě rozvedený a najednou kantor. Byl náročný jako pedagog, ale byl hodně náročný i na sebe. Byl schopen dlouho na něčem pracovat, a když s tím nebyl spokojený, celé to předělal. , Když to nebylo v pořádku, vůbec nelitoval, že do toho bylo vloženo strašně moc práce a energie.

I přes svou náročnost byl ale vstřícným pedagogem a dovoloval svým studentům mnohé formy vyjádření.

Angažoval se v tom a věnoval se svým studentům naplno. Pravidelně s nimi jezdil i sem, do svého ateliéru v Jablonci, a nad věcmi se tady uvolněně diskutovalo. Jezdili i na plenéry, například na kolech. Chtěl, aby studenti měli i fyzický zážitek – třeba sportovní výkon. Sám ve své tvorbě používal i fotografii jako konečný produkt k přesnému vyjádření své myšlenky, například pro šperk.

Proč nakonec Vratislav Karel Novák ze školy odešel?

Byl „odejit“. Neprodloužili mu smlouvu. Na vysoké škole máte smlouvu na dobu určitou. Konkurz na vedoucího ateliéru udělal, ale protože se dostal do důchodového věku, tak mu zaměstnavatel smlouvu neprodloužil.¹⁾

Myslíte si, že to bylo účelové?

Vždyť to bylo období vzájemných těžkých bojů na Umprum. Celé mi to bylo krajně nepříjemné, ale protože jsem byla mimo skoro deset let, tak mi to bylo i vzdálené. Na podrobnosti se zeptejte Petra Vogla, který byl Vráťovým asistentem. Mnoho lidí bylo podobně jako on „odejito“. Bylo to pro něj nestravitelné až tak, že tam již nevkročil. O rok později pak nastoupil v Plzni na Západočeskou univerzitu.