Studoval jste v ateliéru Otto Eckerta. Jaké zásady profesor Eckert vštěpoval svým studentům a na co při výuce kladl největší důraz?

Profesor byl z keramické dílny a měl velký pojem o řemesle. Studenti ukázali, co umějí, a on je nechával volně pracovat. Když viděl, že mají tendence k něčemu, co jim sedí, tak je příliš neovlivňoval, aby dělali něco jiného. Na Umprum byli studenti z různých škol, ale co si pamatuji, všichni měli předchozí průpravu. Profesor přijal jen jednoho vyučeného studenta, protože byl velmi dobrý.

Jakou roli hrálo politické přesvědčení profesora Eckerta ve výuce?

Těžko soudit, ale když byly zadány klauzury k padesátému výročí založení KSČ atd., nebylo to jednoduché. Profesor Eckert měl hodně silné postavení. Nechci do toho plést politiku, ale byla to taková osobnost, že mu všichni věřili a poslouchali, co mají dělat, což se mi dost líbilo.

Po Otto Eckertovi nastoupili na pozici vedoucího ateliéru Bohumil Dobiáš mladší, Václav Šerák, Pavel Knapek a následně Maxim Velčovský. Jak byste popsal přístupy jednotlivých pedagogů a čím se v zásadě nejvíce lišily?

Chodil jsem do Bechyně [SUPŠ Bechyně, pozn. aut.], když tam po osmašedesátém na místo ředitele nastoupil Bohumil Dobiáš mladší. Když profesor Eckert ke konci roku 1989 odcházel do důchodu, nahradil jej jako vedoucí ateliéru na Umprum. Ovšem v té době jsem na škole nebyl, takže o tom nemohu mluvit. Zažil jsem zejména Václava Šeráka, který byl skvělý, studenti ho milovali. Na škole působil od počátku devadesátého, a když dosáhl důchodového věku, tak z Umprum odešel a následně učil ještě několik let v Plzni. Myslím, že jeho odchod byl trochu předčasný. Po odejití profesora Šeráka sem přišel Pavel Knapek. Poté došlo k tomu, že studenti chtěli větší osobnost a vybrali si Maxima Velčovského. Myslím, že to byla dobrá volba a že se začalo více dělat. Když byl vedoucím Pavel Knapek, lidé v průběhu studia přecházeli do jiných ateliérů. I dobří studenti, kteří se dnes věnují keramice, dokončovali studium v jiných ateliérech, což nebylo nic příjemného. A dnes je to spíše naopak. Studenti chodí z jiných ateliérů na půlroční stáže a dodělávají diplom u nás.

Prošla si škola po revoluci nějakou významnou změnou v oblasti uměleckého vzdělávání?

Myslím, že ano. Je otevřenější, studenti mají možnost měnit ateliéry, přecházet z jednoho do druhého, cestovat a jezdit na stáže, což bylo v době našich studií nepředstavitelné. To je obrovský přínos, ale měl bych výhrady ke stážistům z jiných oborů nebo ze zahraničí, kteří si vyrazí do Prahy a neumějí třeba vůbec nic. Po dvou měsících se naučí rozdělávat sádru, u čehož brečí, a to mě příliš nebaví. V době, kdy jsem na škole studoval já, studenti museli opravdu něco umět, což dnes neplatí. Takto se to dnes praktikuje, z čehož jsem trochu smutný.

Od roku 1998 jste působil na Umprum jako pedagog technologií v ateliéru Václava Šeráka, který byl vedoucím v letech 1990–2003. Jak byste popsal své působení v ateliéru?

Snažil jsem se studentům předat své zkušenosti z továren a dílen, které jsem v životě navštívil. A bylo jich hodně. Doufám, že jsem jim opravdu něco předal, a myslím, že učitel na technologii je na škole právě proto. Za několik let je třeba jeden nebo dva studenti, kteří jsou opravdu skvělí, a pár takových se zde objevilo. Jsem rád, že absolventi od nás, například Maxim Velčovský, Milan Pekař, Tonda Tomášek, Gabriel Vach, jsou teď na školách po republice, kde vedou ateliéry keramiky, Tomášek v Ústí, Vach v Plzni a bývalý asistent Dan Piršč vede keramiku v Bratislavě. Myslím, že se něco naučili, a doufám, že nějakou stopu mají i ode mě, což mne těší. Jsem na škole opravdu rád. Je fajn moci odpovědět studentům, když se ptají, jak by se věci daly udělat.

Jak se po revoluci proměnil Ateliér keramiky a porcelánu?

Je to výrazně lepší než dříve. Od sedmdesátých let se nezměnily prostory a zařízení se poslední dobou mění. Nakoupilo se více pecí a kruhů. Nové technologie jsou výkonnější s menší spotřebou energie. Jsem rád, že nový kvestor [Jan Vanda, pozn. aut.] je pro obnovu zdrojového zařízení a jiného nářadí. Dříve jsme měli o hodně méně pecí, technologií i materiálu. V době, kdy byl na škole Václav Šerák, jsme spolupracovali s fabrikami a téměř vše dostávali zdarma, protože v továrnách pracovali spolužáci a kamarádi. Dnes se z různých důvodů musí vše nakupovat, ale snad to školství utáhne. Připravují se nové dílny v Mikulandské ulici, o čemž se stále jedná. Naposledy včera jsem se dozvěděl o osmém přemístění našeho ateliéru v rámci jednoho projektu. Zažil jsem již tři projekty před tím, v Ďáblicích, na Klárově a ve Vysočanech, čili nás to již nechává chladnějšími, než jsme byli na začátku.

Jak se proměnili studenti od sedmdesátých let?

Půlka studentů je při škole zaměstnaná. Je to současný trend, ale někdo si pochopitelně přivydělávat musí. Některé dny tak mají volné na školu a jiné nikoli. Já jsem za šest let přišel jen dvakrát po osmé hodině. Člověk se studentem dohodne, že přijde druhý den mezi desátou a jedenáctou hodinou, a on další tři dny nepřijde do školy vůbec. Poté jsou tady přes noc i o víkendech a pochopitelně nemají ve škole nikoho, kdo by jim mohl pomoci nebo poradit, což je obrovský a zásadní rozdíl ve škole dříve a dnes.

 
S jakými představami, potažmo programem, jste na školu přicházel a jak jej proměnila praxe?

V roce 1997 jsem byl v poledne na Silvestra v hospodě u Jelínka, kde jsem potkal profesora Šeráka, který shodou okolností přišel také na jedno pivo jako já. Říkal mi, jestli bych nešel na rok do školy, protože Milan Chlíbec se chystal do důchodu. Práce ve škole mě začala velmi bavit a jsem rád, že zde mohu být již osmnáctým rokem. A jak se to proměnilo? Páni rektoři tvrdili, že se to na keramice od mého příchodu velmi změnilo. Snad pozitivně. Více se začalo pracovat a ubylo papírových úloh, což je zajímavé jak pro studenty, tak po veřejnost. Dříve se přijímali jeden až tři studenti do ročníku, podle toho, jak silně byly obsazeny vyšší ročníky, aby se dodržovaly kvóty. Umprum byla jediná škole v celém Československu, kde se vyučovala keramika. Teď je jich až příliš. Plzeň, Ústí nad Labem, Bratislava, Praha, a to ještě nevím o všech.

Pokud bychom hovořili o realizacích studentů, které se dotýkají designu a užitých výrobků, jak byste popsal spolupráci s průmyslovou sférou v minulosti a dnes?

Myslím, že se to moc neproměnilo. Je fajn, když se studentům podaří vyhrát soutěže vyhlášené fabrikami, nebo když si vzali za své téma fabriky, například hotelový porcelán, a udělali z toho klauzury. Následně byli pozváni lidé z továren a návrhy se začaly realizovat. Několik našich absolventů dnes dělá podnikové výtvarníky, od zdravotní keramiky přes hotelový a užitý porcelán. Naši studenti mají co dělat a myslím, že se to dobře ukázalo na letošním Designbloku, kde bylo několik absolventů reprezentanty fabrik a prezentovali tradiční zboží plus své výrobky, které byly doplněny do sortimentu.

Mají studenti, kteří přicházejí do prvního ročníku bakalářského studia, znalosti v oblasti technologií keramiky a porcelánu?

To je ten největší smutek, který tady mám. Učit někoho alespoň základní technologické rozlišení nebo principiální záležitosti okolo hlíny a sádry, když neumí vůbec nic, je poměrně obtížné.

Jaký podíl studentů v prvních ročnících bakalářského studia přichází ze specializovaných středních škol?

Dříve bylo naprosto samozřejmé, že přijdou studenti ze středních odborných škol, tedy z bechyňské, karlovarské nebo hradišťské. A dnes je výjimka, když přijde alespoň někdo, kdo si k technologiím aspoň přičichnul. V současnosti sem přicházejí studenti z různých škol. Co si pamatuji pět nebo šest ročníků dozadu, zažil jsem jednoho studenta, který byl ze střední školy nebo gymnázia, a ne z odborné. Teď je poměr zcela obrácený. V devadesátém osmém byli všichni šesťáci z Bechyně nebo z Karlových Varů. Samozřejmě, každá ze středních škol měla sinusoidu, kterak se jí daří či nikoli. Vždy byli braní ti nejlepší ze středních a takto se školy střídaly. Přijímačky jsou dobré v tom, že se za tři až čtyři dny ukáže, co kdo umí a neumí. V letošním roce máme jednu studentku z Bechyně, což je po pěti nebo šesti letech první, která se k nám dostala z odborné školy, to je velmi smutné.

Jakou roli v pracích studentů sehrála digitální revoluce?

Velkou. Studenti dělají 3D tisky, které přelévají do sádry a z toho vznikají modely, které upravují. Ale pokud jednou neumí dělat rukama, za celý život se do toho nedostanou. Technologie se mění neuvěřitelným způsobem. Nedávno jsme byli na exkurzi ve fabrice v Chlumčanech a Rakovníku. Jezdil jsem tam od sedmdesátých let po dobu dvaceti let. Bylo tam osm set Polek, které dávaly obkládačky před výpalem do pouzder, a teď je nahradily glazovací linky. Jeden chlap je na přípravně, jeden na velíně a na konci je jedna ženská s fixem, která píše, kam zásilka odchází.

Jakým způsobem jsou financovány realizace studentů?

Materiály platí škola. Pokud studenti realizují diplomku, která je jejich majetkem a měla by jim zůstat, tak by ji měli financovat sami, což moc nefunguje. Využívají především materiálové možnosti ve škole. Pokud mají větší množství věcí na realizaci k diplomce, tak to dělají ve fabrikách, kde si sami platí pálení a materiály. Ale někdy jim přispívá i škola. Myslím, že studenti nemají problém s materiálem, protože od školy ho dostáváme dostatečně, nikdo to nezneužívá, ale využívá, což si myslím, že je v pořádku.

Jaké aspekty praxe pro vás osobně jsou nejzajímavější z pozice dílenského mistra?

Je zajímavé projít si celou škálu možností realizací v keramice, to znamená od zdravotní, užitkové, dekorativní až k realizacím v architektuře. Přál bych studentům, aby měli možnost si toto projít co nejvíce. Dřív jsme měli povinnou praxi v továrnách nebo dílnách a dnes opravdu chybí kontakt s realizacemi, praxí a továrnami. To následně otevírá možnosti při vlastních realizacích. Pracovat ve fabrice, kde už jste zajetí, máte známé a víte, co můžete čekat, je vždy dobré. Někdy nestačí pět nebo šest let, aby se studenti naučili vše. S absolventy je to velká radost, když vidíte, že mají um a pokračují.

V současné době je vedoucím Ateliéru keramiky a porcelánu Maxim Velčovský. Jak vnímáte nynější podobu ateliéru, přístup k jeho vedení i práce studentů?

Maxim Velčovský s Milanem Pekařem jsou pro studenty více inspirativní a myslím, že pod jejich vedením to šlo velmi nahoru. Maximův přístup mi sedí a studentům také. V současné době dávají záležitosti kolem ateliéru a keramiky na Facebook, což jej hodně popularizuje. Návštěvnost Ateliéru keramiky a porcelánu na akcích typu Artsemestr je v rámci školy jedna z nejvyšších. Lidi ateliér zajímá a přibývají zájemci o studium a o keramiku vůbec, z čehož mám radost.