Jak jste vnímal proces transformace školy z předlistopadového do polistopadového ovzduší? Přišly změny radikálně a rychle, nebo se struktura školy proměňovala spíše pozvolna?

Kdybych začal osobně – je to osobní otázka, tak mohu říci, že poměrně dost dramaticky. Měl jsem krátce před odjezdem na tříměsíční stáž do Itálie, zařizovanou přes školu a italskou ambasádu. V ten moment přišla revoluce.

Svým způsobem jsem i později uvítal své rozhodnutí nikam nejet. Tou dobou jsme čekali rodinu, takže i proto by to bylo složité.

Celá škola se najednou začala scházet. Vytvořila se takzvaná akademická rada, kde byla drtivá většina kantorů, a ta hlasovala o novém vedení. Na mne připadl úřad studijního prorektora a rektorem byl po pár dnech zvolen Ladislav Vrátník. Funkce studijního prorektora byla dost složitá. Studenti byli samozřejmě po revoluci velice radikální, chtěli všechno změnit.

Změny byly opravdu velmi překotné a ještě překotnější byly návrhy, co by se vše ještě mělo dělat. Jestli mají smysl třeba dějiny umění, jestli se umění dá vůbec klasifikovat a další zásadní otázky, které se samozřejmě vařily i na Akademii výtvarných umění na Letné. Kontakty mezi oběma školami byly veliké.

Ty hlavní věci se podařilo uhájit, ale bylo to skutečně obtížné. Vrácení se do stabilního procesu vůbec nebylo jednoduché, protože se vše odehrávalo v konci semestru. Měly se vypsat klauzury, někdo byl pro, někdo tvrdil, že se nenechá stávajícími kantory hodnotit. Padly i názory, že by se to vůbec dít v tomto čase nemělo, že si „musí ty děti odpočinout“. To říkali ti, kdo se chtěli trochu zalíbit. Bylo to skutečně složité dostat se zpátky do školního mechanismu. Velice pomohlo zajímavé, nově koncipované přijímací řízení, které bylo neuvěřitelně obsazené uchazeči. I tam jsme řešili otázku, jak udržet přijímačky v chodu, když každý mohl všechno kritizovat. Z titulu funkce padl i tento problém na mne – tedy opravdu náročné období.

To je velmi zajímavé, i ona provázanost mezi školami a systém, který se v nich proměňoval.

Na AVU byl Milan Knížák, který byl tehdy velký radikál, jeho kroky měly velkou popularitu. Kontakty byly především mezi studenty, na druhou stranu zde ale byla i určitá vzájemná nevraživost některých lidí, magnificenci AVU nevyjímaje. Prostě revoluční var.

Pak za pana rektora Jiřího Harcuby,¹⁾ který si vzal za studijního prorektora malíře Pavla Nešlehu, se tyto věci začaly „žehlit“. V té době jsem vykonával funkci kancléře, kterou mne pan rektor pověřil, a tak jsem se z tohoto víru nevymanil.

Teď se přímo nabízí další otázka. Zajímalo by mě, jestli byli pedagogové už v osmdesátých letech striktně rozděleni na určité zájmové skupiny – na ty, kteří si přáli změnit režim, a ty, kteří byli právě režimem do školy dosazeni. Stály tyto zájmové skupiny vůči sobě v negativním postoji?

To je složitá otázka, protože to byl vlastně celospolečenský kvas. Řekl bych, že i ti skalní tušili, že režim končí. Tady se jenom čekalo, ne jestli to bude, ale kdy to bude, a de facto každý se tak trochu v té době držel zpátky.

O čem se v tu dobu nejvíce mluvilo?

Hned na začátku byly největší reakce na média. Úřadoval profesor Mikula. Rektoři se pořád někde scházeli a všichni sledovali, co a jak se na všech konferencích a setkáních povídá. Školu navštěvovala během okupační stávky strašná spousta lidí. Z ulice nám nosili jídlo. Dále buď lidé mluvili o celkové situaci, anebo sem chodili přednášet o svých cestách do zahraničí. Vzpomínám, že o své cestě do Ameriky zde měl přednášku například architekt Jaroslav Kosek.²⁾

Takže se na škole nemluvilo jen o změně režimu, ale svým způsobem i profesně. Bohužel nemůžu najít negativy, které dokumentují školu jako jednu obrovskou dílnu, kde se psaly veliké transparenty, polepovala se kolem projíždějící auta. Vše mělo svou organizaci, stávkový výbor byl neustále ve škole.

S jakými představami či programem jste na školu přicházel a jak se vaše očekávání proměnila v praxi?

Já jsem na školu přišel dávno předtím. Absolvoval jsem v roce 1976, měl jsem rok odklad na vojenskou službu. Důvodem byla skutečnost, že dva měsíce před státnicemi mi zemřel otec, který tady působil pedagogicky, ale též vedl středisko dokumentace památek. Byly tam rozdělané veliké práce pro vnější subjekty. Právě proto mne vyreklamovali z vojny, aby se vše dodělalo. Zdařilo se a šel jsem na rok na vojnu, pak do konkurzu a od té doby jsem tady a pořád mne to strašně baví. Možná že teď úplně nejvíc.

Když jste šel na školu, myslím v počátku, měl jste nějaké představy o tom, jak byste chtěl lidi formovat, které se vám pak v průběhu proměnily? Transformoval jste se sám v postoji vůči studentům?

Já jsem měl na začátku, jako poměrně čerstvý absolvent, hlavní problém sám se sebou, abych zvládal koncept výuky disciplíny. Chtěl jsem k tomu průběžně něco přidávat. Navazovalo se na výuku mého otce, který zde učil to samé.³⁾ V mezidobí mé vojny byl na škole vynikající deskriptivář docent Ota Setzer,⁴⁾ který sem přišel jako zástup z ČVUT. Následné převzetí výuky pro mne znamenalo především velikou práci a na nějaké formování studentů jsem si tenkrát nedělal ani ambice.

Velmi nerad slyším, že studenti dneska jsou horší. Z mého pohledu to není pravda. Oni jsou v mnohých věcech jiní, ale já mám s nimi velmi dobré vztahy, zvlášť s architekty, a to i při velmi náročných výjezdech. Byla zde velká série cest do Itálie, během nichž se mohlo o perspektivě mluvit na místě, přímo u těch věcí, nejenom z knih a tabulí. Tito studenti na to vzpomínají ještě dnes. A to už je teď střední generace architektů. Se současnými studenty jsme Itálii absolvovali znova a dojem z cesty mi to mé tvrzení potvrdil.

Původně jsem měla připravenou otázku, kterou jste nyní sám mimoděk zodpověděl. Vnímáte nějaký zásadní rozdíl mezi předrevolučními a porevolučními studenty? Naznačil jste, že víceméně ne.

Abych pravdu řekl, ne. Vztahy se vyhrotily až během revoluce, kdy byli studenti umírnění i studenti radikálové, to bylo vždy – byl i Želivský. To je ale asi u každého převratu.

Kdo byl podle vás pro období transformace na škole zásadně důležitý?

Klíčová postava byl rektor Vrátník, který prakticky vyměnil pedagogický sbor. Na škole jsem zbyl já, profesor Solpera, profesorka Bauerová a nějaká administrativa, takže ta klíčová postava byla skutečně v rektorovi. A pak samozřejmě umělecká rada, která měla tenkrát – a ještě dlouho po revoluci – úplně jinou strukturu. V umělecké radě vždy zasedal každý vedoucí ateliéru, tedy každý ateliér byl v radě zastoupený. Umělecká rada tím měla velké pravomoci a vlastně řídila chod školy.

Jakým způsobem školu jako rektor vedl Jiří Mikula⁵⁾ a jak došlo k jeho nahrazení a zvolení pana Vrátníka?

Profesor Mikula byl podle mne velmi zajímavý člověk. Řadě lidí se samozřejmě nebude líbit, co říkám, ale on byl svým způsobem zajímavý i jako umělec. Byl ovšem skutečně oddán režimu, neuvěřitelně to bral za svůj vnitřní názor a věřil tomu. Já ale přitom znám jeho obrovská plátna s náměty „Evropo, chraň své katedrály“ či „Konec komunismu“. Z toho vidíte, že ten člověk přemýšlel a převrat ho strašně zaskočil. On asi vnitřně nebyl tak silný jako ti před ním, jako třeba profesor Simota a ostatní, kteří měli své zázemí. On byl opravdu citlivý člověk. Byl to spisovatel a uvažoval třeba o tom, co se vlastně bude dít, když začne další světová válka, jak to bude vypadat v Československu. A v tomhle momentu je to hrozně zajímavé – to nebyla knihovna komunistických tezí a něčeho takového. Byl neuvěřitelně přemýšlivý. Revoluci v jeho pozici ale asi nemohl ustát. Jiří Mikula normálně odstoupil, na rektorát přinesl klíče od kabinetu a vypsaly se volby – s vítězstvím Ladislava Vrátníka.

A po revoluci už na škole nijak nepůsobil?

Ne.

Byly na konci osmdesátých let čitelné impulzy ze zahraničí v podobě reflexe teorií nebo technik? Kdy přišla vlna nových materiálů a dalších podnětů?

Jakmile se tady odehrála revoluce a fakticky už během ní, to byl jeden kontakt za druhým. Tenkrát začínal třeba fax, takže z toho lze soudit, že kontakty byly mnohem omezenější. Byly to nejdříve telefonáty a následně i zmiňované faxy. Spousta škol i jednotlivců se s námi chtěla kontaktovat. Řada těch kontaktů jistě byla míněna velice upřímně, ale řada tady hledala něco jako v Africe, nějakou inspiraci pro sebe, a určitě mezi tím byla i řada kontaktů, které takzvaně jen „olizovaly mozky“. Přišly nápady vytvořit telemosty, abychom se s druhou stranou bavili o tom, co nás zrovna napadlo a tak dále, totéž ve výtvarném a profesním světě. Takže funkce studijního prorektora, kterou jsem ze začátku zastával, byla funkcí pro opravdu zaměstnaného člověka. Během pár dnů se střídali zástupci z nejrůznějších univerzit. Bylo jich tolik, že to vedení řešilo i společně, protože program pro prorektorku pro zahraniční styky z tohoto období – paní docentku Kuchynkovou-Vaňkovou – byl nad lidské možnosti. Všichni chtěli být v kontaktu, protože jsme byli neuvěřitelně zajímavé území, nesmírně zajímavý byl pro ně i vlastní přerod režimů.

Přijížděli k nám zahraniční kurátoři vybírat umělce, jejichž díla by vystavili v rámci svých institucí?

Zřejmě také. Ale protože toho bylo takové množství, nešlo všechno centrálně podchytit, takže kontakty už byly na osobní úrovni mezi těmito lidmi a mezi pedagogy a studenty.

Mluvil jste o panu Vrátníkovi jako o základní osobě, přes niž probíhaly změny a personální výpovědi. Zajímá mě, na základě jakých kritérií se posuzovalo, kdo zůstane, kdo odejde?

První kritérium byli studenti, protože ti převzali moc, a to se třeba rozhodovalo pomocí černé a bílé kuličky.

V podstatě tedy šlo o demokratický hlasovací systém?

Někde to bylo velmi na hraně, nerozhodně. Nebudu říkat jména. Takže to nebylo zrovna příjemné, třeba i u kvalitních lidí. Takhle to probíhalo a pak byly vypsané konkurzy. Jejich největším problémem bylo sestavit porotu.

Kdo byl tedy nakonec v porotě?

Z titulu prorektorské funkce jsem tomu předsedal já, ale neměl jsem hlas. První úplně jasný člověk, o kterém nebyly pochyby, byl profesor Libenský. To byl první člen komise za školu. Druhý člen byl za odbornou veřejnost, to byl docent Šetlík. Pak byl jeden člen komise za studenty. Ale mám pocit, že ono to bylo dva, dva a dva a nakonec třikrát čtyři… Nakonec sedělo v porotě až dvanáct lidí. Tento nárůst byl způsoben tím, že dalším porotcem se stal vždy vítěz z minulého dne. (smích)

Takže ti porotci postupně přibývali?

Ano, a pak už byla možnost i vybírat další. Pravidelně se však s ohledem na obory měnili zástupci za odbornou veřejnost, stálým členem byl pan docent Šetlík.

A kdo zvolil toho prvního, nebo ty první tři?

To byl právě jmenovaný Stanislav Libenský – o něm nikdo nepochyboval, měl důvěru i u studentů. Následoval Šetlík a dva studenti – ti měli svůj klíč na vybírání svých zástupců.