Následující text je zachycením toku myšlenek a asociací, které se zabývají změnami v postojích k prezentaci VŠUP v jubilejních publikacích. Text se nesnaží být exaktním rozborem a jeho povaha je čistě experimentální. Má formu volné úvahy, která snad může přinést nezvyklé úhly pohledu na problematiku sebeprezentace školy v kontextu dané sociopolitické situace. 

Pokusíme se na příkladu vybraných úryvků prozkoumat způsob, jakým v publikacích k jubilejním letům Vysoké školy uměleckoprůmyslové prezentovala škola čtenáři vlastní historii a současnost. Konkrétně se budeme zabývat sborníky vydanými v letech 1985, 1995 a 2005, které spadají do období transformace školy z předlistopadového do polistopadového období a které vyšly v rámci stého, sto desátého a sto dvacátého výročí od založení školy. Výhradně se však zaměříme na obsah a formu, jakými je v jednotlivých sbornících prezentována historie a současnost Umprum. Budeme tedy texty sledovat z pozice předpokladu, že jsou oficiálně schváleným způsobem prezentace VŠUP vůči veřejnosti, nikoli z pozice individuálního přístupu jejich autorů. Rozsah textu nám neumožňuje podrobit srovnání veškeré důležité historické okamžiky, zaměříme se tedy na ten zásadní, a to je poválečné formování školy a její vývoj po převzetí moci komunistickým režimem. Zaměříme se také na to, jakým způsobem je v dané době prezentován současný stav VŠUP, jehož popis má reprezentovat zájmy pedagogů a studentů VŠUP a jejich práci.

Nejdříve se zaměřme na strukturu jednotlivých publikací a jejich název.

Prvním, s čím se na obálce setkáme, je přirozeně název. Zatímco v roce 1985 se na hřbetu příznačně červeného přebalu knihy dočteme UMPRUM/VŠUP STO LET PRÁCE, v roce 1995 je to VŠUP UMPRUM 110 LET a v roce 2005 stojí na obálce VYSOKÁ ŠKOLA UMĚLECKO-PRŮMYSLOVÁ V PRAZE / ACADEMY OF ARTS, ARCHITECTURE AND DESIGN IN PRAGUE 1885–2005. V prvním případě je působení školy esenciálně spojeno se slovem „práce“. Název tedy upozorňuje na století cílevědomé činnosti, která vytváří nové hodnoty v duchu dobové socialistické ideologie – skrze fyzicky vykonanou práci. Přesto, že samotné slovo „práce“ nemusí být explicitně vztaženo k fyzické činnosti, z následného seznámení se s obsahem publikace je zřejmé, že je zde toto slovo použito právě s důrazem na jeho ideologický podtext v marxisticko-leninském duchu. Struktura 226stránkové knihy je poměrně nepřehledná, kromě úvodu a doslovu tvoří tělo knihy obsáhlý jednolitý text rozdělený šesti podnadpisy, ze kterého však není zřejmé, komu přináleží autorství. Ačkoliv v úvodním nadpisu Předhistorie, vznik, vývoj a současnost školy autor či autoři slibují, že se budou zabývat i současností školy, o té se věru nic nedočteme. Nepočítáme-li krátký doslov Zdeňka Kostky, který sice doporučuje, jak by umělci měli tvořit, a oddává se ideologiím světlejších zítřků, informace o současném stavu tvorby na škole, jejích učitelích, natož studentech však nepodává. Ilustracím není věnováno mnoho prostoru, fotograficky jsou zde prezentovány převážně práce učitelů daných generací. Zastoupení prací studentů by se oproti tomu dalo spočítat na prstech jedné ruky. Studenti vyznívají v podání této knihy jako anonymní masa, vedená v každém čase zasloužilými umělci.

Střízlivější 56stránková publikace z roku 1995 se v názvu stejně jako ta předchozí drží použití obou zkratek, předválečného Umprum i poválečné VŠUP, které se proměnily v rámci povýšení školy z učiliště do statutu vysoké školy.¹⁾ Slovo „práce“ však vynechává a zůstane pouze u prostých 110 LET. Text vyjadřující se k historii školy je poměrně stručný, historie zde dostala prostor tří stran v pojednání od Jiřího Šetlíka. Mnoho místa je naopak vymezeno prezentaci současných ateliérů, jejich žákům a učitelům. Jednotlivé texty náležející ke každému ateliéru jsou psány samotnými vedoucími ateliérů a doplněny fotografiemi vybraných prací studentů. Dalo by se říci, že se vůči předchozí jubilejní knize vymezuje velmi doslovně. Tehdejší rektor Josef Hlaváček zde píše: „Sto deset let pro školu není žádný věk, a tak jsme se rozhodli neplodit další knižní historický monument, ale představit Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze takovou, jaká je dnes: trochu zmoudřelá a trochu rozpačitá z toho, čím musela projít, čím se stala a čím by se chtěla stát – prostě Umprum, jak se jí vždycky říkalo.“²⁾

Mohlo by se zdát, že z jeho slov vyplývá vymezení se vůči předchozí publikaci, která je v textu zastoupena právě oním odkazem na „knižní historický monument“ i důrazem na tvar zkratky školy v původní verzi Umprum, tedy verzi, která není spojena s lety proklamovaného socialistického realismu. Subtilní publikace je spíše brožurou nežli knihou a na rozdíl od své předchůdkyně z roku 1985 se podstatně více než na prezentaci historie školy soustředí na prezentaci současných ateliérů a jejich práce. Zajímavým momentem je zde také společná fotografie současných studentů a pedagogů před budovou školy, kde všichni vzájemně promíseni mají zřejmě působit dojmem pospolité komunity, která překonala autoritářskou minulost. Podobná fotografie se v následující knize z roku 2005 již nevyskytuje. Zdá se, že cílem publikace je vytvořit dojem jakési upřímnosti v nově nastolené demokracii a představit stav školy takový, jaký je dnes, i s vědomím nutnosti na zlepšení podmínek do budoucna stále pracovat.

Poslední sborník z roku 2005 se naopak se svým rozsahem – 339 stran – opět vrací k modelu seriózní knihy. Ambiciózní publikace se snaží zevrubně představit jak historii školy bez pohledu zatíženého politickou ideologií , tak její současnost, jednotlivé ateliéry a studentské práce. Název VYSOKÁ ŠKOLA UMĚLECKO-PRŮMYSLOVÁ V PRAZE / ACADEMY OF ARTS, ARCHITECTURE AND DESIGN IN PRAGUE 1885–2005 napovídá, že je kniha psána dvojjazyčně, tedy česko-anglicky. Už samotný tento fakt ukazuje, že škola se začleňuje do mezinárodního kontextu a chce se logicky prezentovat i zahraničnímu čtenáři. (Publikace o deset let mladší sice anglickou verzi textu také nabízí, není však plnohodnotně postavena vedle české, ale umístěna na závěrečných stranách formou shrnutí.) V textech Pavly Pečinkové a Martiny Pachmanové se ve dvou kapitolách dočkáme převyprávění příběhu historie školy od jejího založení po současnost, bez politických ambicí publikace z roku 1985. Pachmanová zabývající se historií školy od roku 1945 do současnosti hodnotí s odstupem dvou desetiletí jak působení jednotlivých pedagogů, tak vliv politické ideologie, jež na škole v dané době panovala, a její dopad na výuku. Následující kapitoly věnované jednotlivým ateliérům a jejich působení jsou prokládány rozhovory s úspěšnými absolventy VŠUP ve všech možných oborech. Jak v úvodním slovu píše tehdejší rektor Jiří Pelcl: „Kniha, sestavená jako ,koláž‘³⁾ textových a vizuálních informací…“ se snaží podat komplexně jak historický, tak současný obraz školy a kriticky zhodnotit jednotlivé etapy svého působení a úlohu umělecké školy ve společnosti.

Pojďme se nyní podívat na to, jakým způsobem byla v jednotlivých publikacích prezentována historie školy. Je zřejmé, že na tak malém prostoru nemůžeme obsáhnout celkový průřez textů, spokojíme se proto s vybranými úryvky, komentujícími období čtyřicátých a padesátých let. Tato doba byla pro školu zcela zásadní a na dlouhá léta určila její budoucí zaměření. V publikaci ke stému výročí od založení školy z roku 1985 autor se značnou dávkou patosu líčí osvobození Československa Sovětskou armádou, připomíná slavnou fotografii Tibora Hontyho, která zachycuje mladou dívku, kterak obestoupena Pražany oplakává padlého sovětského vojáka na náměstí Krasnoarmějců, dnešním Palachově náměstí, kde sídlí budova VŠUP. Hovoří o strašlivé válečné zkušenosti širokých lidových mas, která upevňuje v národu demokratické cítění a orientaci k budování socialismu, což doplňuje informací o vůni šeříků. Fungování školy dává do souvislosti s přechodem od kapitalistické k socialistické společnosti:
„Bylo to období formující ekonomickou základnu socialismu a likvidující vykořisťování člověka člověkem. Docházelo k rušení kapitalistického vlastnictví ve všech oblastech a k rozkulačování na venkově. Zesilovaly se sektory národního hospodářství a postupně vznikala jeho nová sociálně třídní struktura. Současně ale v tu dobu stouplo mezinárodní napětí. Nově vzniklé socialistické státy a Sovětský svaz byly vystaveny útočnému nepřátelství kapitalistického tábora a vznikalo opět nebezpečí nové války. Vyvstaly nároky se zajišťováním vnitřní i vnější obrany. Neméně obtížné byly procesy v oblasti kultury. Došlo sice k zpřístupnění hodnot světového a národního kulturního dědictví všemu lidu, ale bylo třeba porozumět jeho smyslu a správně jej vykládat. Bylo třeba osvojit si marxismus-leninismus jako teorii budování nové společnosti a pochopit novou úlohu kultury a umění. Umění, které bylo dlouhá staletí odcizováno lidu, se mělo stát opět jeho duchovním vlastnictvím a sloužit jeho potřebám.“⁴⁾

Z toho vyplývá, že umění mělo být na škole nově chápáno jako prostředník k naplnění „vyšších cílů“, k šíření politické ideologie, která měla mít přednost před individuálním projevem autora a jeho subjektivní výpovědí o světě. Naopak, výpovědi se měly shodovat, měly být jakousi kolektivní písní. Celý text je také zaměřen výhradně na komplexní politické otázky o boji s třídními nepřáteli a přestavbě společnosti, škola jako taková zde slouží pouze jako jeden z prostředků k naplnění tohoto boje o novou společnost.

Toto období definuje Jiří Šetlík v publikaci k 110. výročí od založení školy takto:
„Po nadějném rozběhu tří prvních poválečných let se převládající levicová orientace studentů i pedagogů, reflektující dědictví meziválečné avantgardy, rozpadala v konfrontaci s politickou praxí ideologické diktatury. Zpolitizování výchovy a omezování svobody projevu ve jménu komunistických dogmat (po 1948) začalo záhy postihovat zrání početných studijních ročníků (jejichž studium bylo válkou zdrženo) ruku v ruce s represemi studentů a pedagogů, kteří se služebnosti moci vzepřeli.“⁵⁾
„Po převzetí moci komunisty se však její složení změnilo. Povzbuzována nadřízenými úřady a podporována některými pedagogy prosazovala formou studentokracie na škole stalinskou ideologii. Obětí prováděných čistek se vedle studentů stali profesoři Bauch, Tichý, Rothmayer, Nebeský. Hrubé insinuace zjevně přispěly ke skonu Fillovu, Stefanovu opuštění školy a Kaplickému, jehož navrhovanému vyloučení ze školy se srdnatě vzepřeli jeho žáci, přivodily předčasnou smrt.“⁶⁾

Martina Pachmanová popisuje čtyřicátá a padesátá léta v nejmladší jubilejní publikaci takto: „Avantgardní levicové proklamace se výborně hodily komunistickým aparátčíkům v době, kdy se chystali převzít kontrolu nad společenským a kulturním děním v poválečném Československu. Po únorovém puči v roce 1948 se na VŠUP zásadně změnila situace a na počátku roku 1949 se začala připravovat další reforma – tentokrát však pod praporem kulturní politiky Komunistické strany Československa, která vycházela z přechodu od kapitalismu k socialismu… V umění se hlásala cesta od vypjatého romantického individualismu k všelidovému kolektivismu a od pedagogů se vyžadovalo osvojení si nové sociální reality.“⁷⁾ Pachmanová se dále v textu zabývá konkrétními kauzami postižených profesorů a jejich dobovými souvislostmi. Tam, kde rozsah textu v publikaci z roku 1995 nedovoluje víc než klouzat po povrchu, dostává se Pachmanová k hlubším historickým souvislostem a snaží se podat podobně obsáhlou revizi historie, jaká proběhla v publikaci z roku 1985, tentokrát však nepřekroucenou dobovou ideologickou doktrínou. Nové převyprávění historie školy tu zastává zásadní možnost kritického zhodnocení jejího působení v daných letech.

Neméně zajímavou otázkou zůstává prezentace současnosti školy a její bezprostřední minulosti v daném okamžiku vydávání jubilejních sborníků. Zatímco v publikaci z roku 1985 se o současnosti školy a jejích studentech prakticky nic nedočteme, v roce 1995 je naopak stěžejní část věnována autentickým výpovědím pedagogů, kteří prezentují své ateliéry a jejich náplň. Pozornost se od ideologie a jejího naplňování dostává právě k individuálnímu projevu jedinců. Rektor Hlaváček o tom píše v následujícím úryvku:
„Posluchač může ochutnat ve školních dílnách řemeslný um a naučit se užívat potřebnou přístrojovou techniku – jak to předpokládá každý z dvaadvaceti ateliérů – a při tom umu a technice může pak v dalším životě zůstat; může se však nad ně vysoko vznést a po příkladu mnohých před sebou se stát volným tvůrcem.
„Umprum, opřená o živnou a příkladnou tradici, je dnes zároveň, díky obnovenému pedagogickému sboru, otevřena všem současným myšlenkovým a uměleckým proudům. Těšíme se, že to – byť ve vzdálenější budoucnosti – přinese výsledky.“⁸⁾

Je zřejmé, že zůstává kladen důraz na dokonalé ovládnutí řemesla, nově je však akcentován přechod do volné tvorby jako něco hodného následování, jako svobodný projev tvůrčího ducha. Škola proklamuje svoji otevřenost vůči všem myšlenkovým a uměleckým proudům a hlásí se k jejich podpoře. Z poslední věty je však patrné, že pětiletý úsek, ve kterém byly nacházeny nové systémy, metody a přístupy, jak formovat mladé umělce, není považován za uzavřený a nachází se v neustálém procesu transformace a hledání. Pozornost je nově upřena nikoli k instituci, která je nástrojem k projektování ideologicky smýšlejících umělců poplatných režimu, ale k rozvoji přirozené individuality tvůrce a podpory jeho růstu, rozvoje a prezentace. Akcentovány jsou zde také proměny jednotlivých ateliérů, navazování kontaktů se zahraničními školami a touha po rozšíření školy výstavbou plánovaného areálu v Ďáblicích.

Podobně i v publikaci z roku 2005 se v kapitole Současnost a budoucnost VŠUP dočteme hlavně o záměru vystavět novou školní budovu v Praze-Ďáblicích podle návrhu Josefa Pleskota, která má být založena na prolnutí prostorů ateliérů s dílnami. Měly by zde přestat existovat bariéry mezi jednotlivými obory. Škola tak chce vyřešit problém nedostatku zázemí pro ateliéry, způsobeného porevolučními restitucemi, v jejichž důsledku ztratila část ze svých prostor. Zároveň je v plánech do budoucna akcentována příprava rozšíření studijních programů v angličtině a celoživotního vzdělávání. Prezentována je zde také vedením VŠUP v roce 2000 ustavená galerie v bývalém ateliéru Josefa Wagnera. V souvislosti s galerií se zde píše: „Důraz je kladen na vyváženost mezi volným a užitým uměním, designem, grafikou a architekturou.“⁹⁾

Opět i v publikaci z let 2005 je zdůrazňováno propojení dvou základních linií školy, z nichž žádná není podřízena té druhé, a sice užitého i volného umění. Tímto důsledným přihlášením se nejen k užitému umění, ale i k tradici volného umění navazujícího na českou modernu je škola prezentována již v roce 1995 a dalo by se říci, že se tak prezentuje dodnes.

Komparací struktury a vybraných částí textů výročních knih jsme měli možnost nahlédnout do detailů transformace školy z předlistopadového do polistopadového období na pozadí utváření dojmu z její činnosti směrem k veřejnosti. Není překvapivé, že se v jednotlivých letech 1885, 1995 a 2005 setkáváme s rozdílnými strategiemi v prezentaci školy směrem k veřejnosti v důsledku sociokulturní proměny společnosti. Přínos tak jistě nemůžeme spatřovat v ověření si a priori úsudku o jednotlivých knihách. Stěžejní je srovnání těchto tří časových rovin a jejich prezentačních strategií do jedné linie, z jejíž pozice můžeme sledovat jejich vzájemné působení a dobrat se tak detailnějších souvislostí, jež by nám jako běžnému čtenáři unikly. Způsob, jakým o sobě škola v daných obdobích hovoří perem jednotlivých autorů, je signifikantním postojem jejího sebevyjádření. Schopnost vzájemné komunikace mezi pedagogy, studenty a veřejností, potažmo potenciálními diváky či kupci, je stěžejním předpokladem úspěchu instituce. Škola, jež procházela v devadesátých a nultých letech zásadním přerodem a snažila se navázat na dlouhou tradici před komunistické éry, se musela vyrovnat se současným uměleckým děním a sobě rovnými institucemi na Západě. Logicky tedy v důsledku této proměny bylo nutno zvolit jazyk, jakým bude sama o své minulosti, současnosti a budoucnosti hovořit.

Jubilejní publikace tak vedle faktických informací, které uvádějí, promlouvají i prostřednictvím své vlastní struktury a zvolených témat, jimž dávají prostor. Tyto nenápadné, ovšem o to příznačnější aspekty jsou barometrem postupného procesu nového sebeukotvení umělecké školy jako demokratické instituce.