postavy:
Docent J. Horák – vedoucí Ateliéru průmyslového designu, věk šedesát let
Asistent A. Kubec, věk třicet osm let
Student P. Vrbata
Student H. Kolomaz
Student V. Horní
Studentka A. Procházková
Návštěvník, věk padesát let (brunátný opilecký zakulacený obličej)

Místo: Ateliérová konzultace soutěžního návrhu pro město Neuberg v NDR.

Období: Hluboká normalizace
Oblečení: Profesor i studenti mají na sobě sako. Studenti mají nemačkavé košile z dederonu a bílé ponožky. Kalhoty mají studenti manšestrové, boty hnědé – polobotky.
Profesor má kalhoty k obleku a tmavé boty. Asistent má pruhovaný svetr – nahnědlý, ručně pletený. Návštěvník je po celou dobu ve vaťáku a rádiovce. Studentka Procházková má bílou halenku a světlou sukni. Podprsenka jí vytváří specificky špičaté poprsí.

Scéna: Uprostřed jeviště stojí kulatý stůl, kolem něj je rozeseto osm židlí. Na pravé straně jeviště je otevřené okno. Na levé straně scény jsou dveře do třídy. Vedle dveří se nachází vysoká skříň, která vrhá dlouhý stín na stranu ode dveří, směrem k hledišti.

Roztahuje se opona.

9.00 Docent vchází do třídy. Na jevišti jsou v tu chvíli čtyři postavy. Jedna postava má na klopě odznáček SSM. S příchodem docenta se rozsvěcí světlo na scéně.

DH: Tak na začátku si uděláme docházku. Vrbato, jsi tu?

sK: Vrbata ještě nedorazil, ale snad se ukáže. Včera hrál zase ve Slavii taroky.

DH: Dobře, dám mu ještě pět minut. Takže Kolomaz je zde, Horní taky, Procházková taky. A proč jste zde vy, pane?

Návštěvník: Čest, mě za tebou poslal rektor. Mám posoudit kvalitu dnes předkládaných návrhů. Já tě nebudu obtěžovat, dělejte, jako bych tu nebyl.

Po těchto slovech návštěvník odchází do temného koutu jeviště vedle skříně a mizí v šeru divákovi z dohledu. Docent jej při jeho pohybu bedlivě zkoumá očima.

Do třídy vstupuje asistent Kubec s Vrbatou. Kubec se usmívá, Vrbata nikoliv.

sV: Dobrý den, pane docente, omlouvám se za zpoždění. Ujela mi tramvaj před nosem na Letné a víte, jak těžké je dostat se z kolejí na školu.

DH: No dobře, Vrbato. Kdybys ale včera nehrál taroky, nestalo by se to. Vstával bys dřív a dorazil včas!

Vrbata střelí pohledem po Kolomazovi.

DH: Tak docházku máme za sebou. Pane asistente, vezměte si prosím slovo.

Po dokončení docházky si všichni posedají okolo kulatého stolu. Kubec a Horní si sednou vedle sebe. Mezi nimi a docentem zůstanou dvě volné židle. Ostatní sedí tak, aby doplnili kruh. Vedle docenta sedí slečna Procházková.

aK: Jak jistě víte, máme se dnes bavit o soutěži pro město Neuberg v NDR. Vypsali soutěž na návrh drobné městské architektury. Dnes s panem docentem chceme vidět vaše návrhy k posouzení. V zadání byla zastávka, lampa, informační panel, lavička a odpadkový koš.

DH: Začni ty, Vrbato!

Vrbata vstává a předkládá sérii velikých skic s jednotlivými návrhy, které si přinesl pod paží, na stůl. Divák je z hlediště nevidí. Vrbata začíná hovořit.

sV: Pro svůj návrh jsem si jako hlavní kritérium zvolil čas. Tento venkovní fundus musí v dané lokalitě vydržet mnoho let. Neměl by se moc špinit ani moc ničit. Proto jsem zvolil jako materiál železobeton. Všechny výrobky jsou tedy šedé, tvarově jednotné, snadno udržovatelné a vyrobitelné. Beton se špinit nebude, protože již špinavý je, a drobné řasy a mech na něm budou působit vlastně dobře. Všechny prvky jsou v podstatě krychle, jen v jiném měřítku.

DH: A co demontovatelnost? Kdo se má s takovým kolosem tahat? a jak jej chcete dopravit na místo?

sV: Jak? No, já myslím, že pokud se prefabrikáty budou vyrábět v betonárce, mohou se do města vozit po kolejích a po městě už je auto s korbou a pořádný jeřáb roztahá. Nemyslím si, že by zde byl problém, který by naši bratři soudruzi neuměli vyřešit.

aK: To stačí, Vrbato! Kdo je další? Tak třeba ty, Kolomazi.

sK: Jak víte, přišel jsem sem od pana Libenského, a proto jsem se rozhodl veškerý fundus udělat z kaleného skla. Mé návrhy jsou prosté geometrické tvary. Vše jsou v podstatě válce o různých velikostech. Akorát zastávka je seřízlý válec položený na bok, který je podepřen ocelovou boční konstrukcí. Zastávka jako jediný prvek je složen z několika prefabrikovaných dílů. Zbytek by měl být z jednoho kusu.

aK: Kolomazi, Kolomazi, ty vždy myslíš do budoucna. Hlava v oblacích, nohy někde, no kdoví kde. Jako návrh je to samozřejmě dobré, ale obávám se, že to neprojde.

sK: Ale v Americe umějí dělat lehané kalené sklo, které to zvládne. Oblouk či válec tam není žádný problém a tuhost taky.

aK: Kolomazi, tady jsi tady. A pokud chceš nadále provokovat a dělat takové skopičiny, tak se vrať tam, odkud jsi přišel.

DH: No, snad nebude tak zle. Uklidni se, Kubče! A ty, Kolomazi: Já ve tvém návrhu vidím jiný problém, totiž ten, že pokud pominu naše výrobní nedostatky, tak je tu problém vandalismu. I v naší společnosti se vyskytují jedinci, kteří by mohli využít snadné zničitelnosti tvého modelu a z docela zajímavého technického prvku udělat jen hromadu střepů. Nenapadlo tě, že bys přemýšlel spíše o nějakém termoplastickém polymeru nebo sklolaminátu? Zkrátka o něčem, co se nedá tak snadno zničit?

sK: Ale tyto materiály přece na slunci degradují! Také se do nich mnohem více budou pouštět řasy a ani prach nebudou zvládat tak dobře jako sklo. I omyvatelnost se tím zhorší. A co se vandalů týče, tak jak by jistě potvrdil pan asistent, tito asociálové a třídní nepřátelé se v naší společnosti vyskytují na rozdíl od západních zemí jen velice okrajově.

Po této větě se Kolomaz usměje na Kubatu a postaví se do předpisového pozoru.

DH: To sice ano, a vím, že zadání v soutěži znělo „na věčné časy“. Ale sám moc dobře víte, co to v našem světě znamená. A vy mlčte, Kubče, stále ještě vedu ateliér já!

Docent hlasitě polkne. Unaveně se posadí na židli.

Kubec, který se už už chystal proti docentovi zasáhnout a důrazně ho pokárat za protistranickou narážku, se stahuje zpět a mlčí.

DH: A co vy, slečno Procházková?

sH: Pane! Pane! Teď mám být na řadě já. Víte přece, že slečna Procházková náš ročník vždy uzavírá.

DH: Pane Horní, vedoucím jsem zde já, a to, jestli jeden den pozměním pořadí, přece nehraje žádnou roli.

sH: Ale pane, víte přece, že jsou jasně stanovená pravidla.

DH: Ticho! Tak, co pro nás máte, slečno Procházková?

Z temného rohu se ozve návštěvník.

Návštěvník: Docente, jsou jasná pravidla, nezapomínej na to!

Docent zbledne. Ostatní studenti i s asistentem dělají, jako by nic neslyšeli.

DH: Tak dobře, slečno Procházková. Přece jen bychom neměli daný řád porušovat. Prosím, počkejte ještě chvíli, než nám pan Horní představí svůj návrh.

sH: Na začátek bych chtěl říci, že ve svém projektu se držím svého socialistického ducha, a proto volám: „K budování socialistické vlasti buď připraven!“

DH: Horní, my všichni víme, co jste zač! Neunavujte nás tímto způsobem a vyložte, co jste vymyslel.

sH: Při svém návrhu jsem si na začátku položil otázku: Komu bude tato drobná architektura sloužit? Bude umístěna do moderního města skvělé společnosti Německé demokratické republiky! Bude sloužit pracujícím, matkám a dětem. Neuberg je moderní město, město postavené na zelené louce, a proto by i můj návrh měl být moderní! Tak moderní jako naše skvělá společnost!
Proto jsem se rozhodl zpracovávat kromě materiálů, jako je ocelová konstrukce z profilů typů T, i materiál, který je tak významný pro našeho německého partnera. Odpadkové koše, světla, informační tabule a skelet zastávky bude vyroben z duroplastu. Důvodem je praktičnost při výrobním procesu a veliká zkušenost, kterou s tímto materiálem mají naši němečtí bratři již od výroby Trabantu 601.

Docent Horák si prohlíží předkládané kresby studenta Horního, a přestože se snaží nedat na sobě nic znát, přemýšlí, co to zas ten předseda celoškolského výboru SSM, který by už nejraději byl v partaji, mele.

Nakonec ticho přeruší.

DH: Děkuji ti za tvůj návrh, musím ocenit tvé praktické řešení. Výrobou z prefabrikátů a materiálů v NDR dostupných jistě před soudruhy z neubergské komise uděláš dojem.
Nyní bych poprosil vás, slečno Procházková, pokud tedy pánové dovolí, abyste představila svoji vizi.

Studentka nesměle pokládá na stůl své skici, a než začne hovořit, zahledí se do kouta a lehce se otřepe.

sP: Víte, já jsem přemýšlela trochu jinak. Jak jistě všichni tušíte, brzy se stanu matkou, a tak jsem se ve svém návrhu tuto skutečnost snažila zohlednit. Proto jsem se snažila vytvořit prostředí, ve kterém bych se ráda pohybovala se svým dítětem, kde bych se cítila bezpečně a mé dítě také. Z tohoto důvodu jsem při tvorbě zastávky vycházela z prolézačky Sputnik od sochaře Zdeňka Němečka, která se nacházela ve Stromovce a já si na ní jako malé dítě hrávala. Chtěla jsem, aby zastávka vypadala pro děti přitažlivě a řešila zároveň i určitou možnost zábavy, alespoň do chvíle, než dorazí autobus a ony se budou moci s matkou vydat na cestu.

Docent Horák je ohromen, stojí nad návrhy a přemýšlí, jak moc se slečna Procházková ve svém myšlení proměnila.

Vypravěč: Asistent Kubec však ohromen není. Je naštván, neudrží se a vykřikne.

AK: Slečno Procházková, myslíte si, že moderní socialistické město je určené pro hraní? Myslíte, že je správné pro dítě naší dělnické třídy? Inspiraci soudruhem Němečkem však můžu pouze schválit. Obzvlášť jeho podobizna Julia Fučíka a socha věnovaná pohraničníkům jsou velice povedené kusy.

Vypravěč: Pan docent už má všeho dost, připadá si jak v hloupém filmu. Hovoří k sobě:

DK: Kubec je dnes nějaký divný a Horní taky.

Ze stínu vystupuje návštěvník. Společnost utichá a veškeré zraky směřují jeho směrem.

Návštěvník: Soudruzi, byl jsem sem dnes poslán na posouzení. Nikoliv však návrhů z pozice použitelnosti, ale z pozice stranické čistoty jsme měl posuzovat tebe, docente! a musím říct, že jsem zklamán. Ty (ukáže na Kubce) jsi mě sem pozval, abych posoudil správné směřování a čistotu výuky. A ty, ukáže na Horního, jsi v tom byl taky zapojen. Docenta však kvůli vám, soudruzi, neodstřelím. Soudruh docent je dobrej chlap, ale tebe, Kubče, si budu pamatovat!
 
Po těchto slovech pódium opouští. Mezi dveřmi se ještě otočí k docentovi a prohodí větu.

Návštěvník: Jirko, až tu dneska skončíš, zastav se za mnou na kafe. Měli bysme zase někdy jet na ryby. Čest!

Kubec je zmaten, pobíhá po pódiu a chce se docentovi omluvit. Docent však už s ním nechce nic mít, zvlášť teď, když je Kubec v hledáčku úplně jiných soudruhů.

Zbylí lidé na pódiu se přeskupují. Vytvářejí dvě linie. Na levé straně jeviště zůstává opuštěn Horní s Kubcem, na pravé straně pak Vrbata, Kolomaz a Procházková. Uprostřed jeviště sedí na židli docent, tvořící zároveň hráz i spojovací uzel mezi tábory.

DH: Tak vám děkuji za účast na konzultaci. Rozhodl jsem se, že do Německa pošlu návrh Procházkové a Kolomaze.

Tma a ticho.
Opona se zatahuje.