S rozvojem průmyslu v období mezi padesátými a osmdesátými lety se v mnohých případech měnilo i zaměření uměleckých škol na převážně technické. Od šedesátých let byly výtvarné realizace ve výraznější míře propojovány s architekturou a dalšími odvětvími. Za účelem intervencí do architektury a interiérů výtvarníci mnohdy pracovali se sklem či keramikou. Funkční určení děl zaujímalo v celkové koncepci významnou roli, byť tento aspekt nemusel být na první pohled patrný.

V průběhu sedmdesátých let vedení Umprum navázalo spolupráci s VHJ [výrobně-hospodářská jednotka, pozn. aut.], což vedlo k zapojení výtvarníků užitých oborů do národního hospodářství v souvislosti s kolektivním úkolem školy „Bydlení v socialismu“.¹⁾ Důraz na propojování s průmyslovou sférou byl značný a škola uzavírala smlouvy s celou řadou průmyslových závodů, včetně národního podniku Železnobrodské sklo, národní podnik Osvětlovací sklo Valašské Meziříčí, Ústředí uměleckých řemesel ad.²⁾ Umprum kladla důraz na směřování studentů a absolventů užitých oborů zejména do průmyslové sféry, přičemž k posílení tohoto cíle navrhovali vedoucí profesoři umělecké radě školy a rektorovi smlouvy ke spolupráci s klíčovými podniky.³⁾

Samotný Ateliér keramiky a porcelánu vznikl z potřeby vyššího výtvarného vzdělání absolventů středních odborných a uměleckoprůmyslových škol, které byly zaměřeny zejména na technické a řemeslné aspekty tvorby. Výtvarná pojetí vznikala taktéž s ohledem na průmyslovou sféru a sériovou replikaci. Volné pojetí keramiky představovalo převážně tvorbu spjatou s interiéry či intervencemi do architektury.

Ateliér keramiky a porcelánu byl veden v letech 1946–1984 profesorem Otto Eckertem, který zároveň v období 1960–1966 působil jako rektor Umprum.⁴⁾ Ve své tvorbě se Otto Eckert soustředil zejména na užitou keramiku, přičemž důležitou roli zaujímal i dekor.⁵⁾  Hledal nové tvary a formy, které propojoval s lidovou tradicí a uzpůsoboval je pro průmyslovou výrobu. Studenti Ateliéru keramiky a porcelánu se podíleli na účasti na kongresu keramického umění ve Faenze a na Mezinárodní keramické soutěži v Gualdo Tadino v Itálii. Klauzurní práce byly zadávány s patřičným předstihem, neboť jejich podoba byla jasně definována ideologicky. Otto Eckert byl politicky výrazně angažovaný, ale zároveň měl značné znalosti týkající se řemeslného zpracování keramiky a praktické zkušenosti, které svým studentům předával. Za dobu jeho působení na Umprum prošla Ateliérem keramiky a porcelánu celá řada výtvarníků, mezi něž patřili například Jindra Viková, Pravoslav Rada i budoucí vedoucí Ateliéru keramiky a porcelánu Bohumil Dobiáš a Václav Šerák.

Po odchodu Otto Eckerta do penze se stal v letech 1986–1990 vedoucím Ateliéru keramiky a porcelánu Bohumil Dobiáš mladší, kterého rok po revoluci vystřídal na této pozici Václav Šerák. V období 1990–2003, kdy Václav Šerák působil jako vedoucí tohoto ateliéru, se v rámci ateliérového programu věnoval propojování studentů s průmyslovou sférou. Programově netrval na tom, aby se studenti podíleli na návrzích bezprostředně spjatých s komerční praxí.⁶⁾ Objekty byly experimentální, inspirované užitou povahou, ale svým charakterem byly velmi blízké volnému pojetí. Tímto programem Šerák upozorňoval vedení továren na potenciální směřování průmyslové produkce, inspirované volnou tvorbou. Jedním ze Šerákových asistentů byl i Daniel Piršč, který v současné době vede Ateliér keramiky na Vysoké škole výtvarných umení v Bratislavě. Po dosažení důchodového věku vystřídal Šeráka ve funkci vedoucího Ateliéru keramiky a porcelánu Pavel Knapek, který působil na Umprum do roku 2011.

Od počátku osmdesátých let se výrazněji prosazovaly expresivnější tendence a spontánnější charakter tvorby, přičemž zejména sklo bylo mnohdy kombinováno s jinými materiály či technikami.⁷⁾ V období sedmdesátých a osmdesátých let škola poněkud stagnovala, přičemž studijní programy byly výrazně revitalizovány až počátkem devadesátých let, kdy se proměnily i požadavky na studenty. Rozšířily se dílny, specializace a počet ateliérů, přičemž mezi nově vzniklými byl i Ateliér skla v architektuře, medaile a glyptiky.⁸⁾ Existence dvou ateliérů skla rozličných povah nebyla v rámci Umprum bezprecedentní.

Po roce 1945 vznikl na Uměleckoprůmyslové škole Ateliér monumentální malby vedený Josefem Kaplickým, přičemž v letech 1920–1959 působil na škole také Karel Štipl, který vedl Ateliér pro sklo, glyptiku a užitou plastiku. Existovaly paralelně dva ateliéry, v nichž se zpracovávalo sklo, ale každý z nich měl jiné směřování. Štiplův ateliérový program dbal na účelnost děl, řemesla a technologie, včetně glyptiky a rytého skla. Roku 1963 se stal vedoucím ateliéru Stanislav Libenský, který působil na škole až do roku 1987. Pod jeho vedením byly oba ateliéry sloučeny pod Ateliér sklářského výtvarnictví. Ryté a broušené sklo bylo na škole vyučováno i nadále Jozefem Soukupem a Václavem Plátkem. 

Stanislav Libenský od svých studentů vyžadoval vlastní iniciativu, seberealizaci a rozvoj kresebných, malířských a řemeslných schopností se zájmem o obor.⁹⁾ Libenský absolvoval studia v ateliéru Josefa Kaplického a v mnohých ohledech navázal na principy výuky svého učitele. Ve svém pedagogickém přístupu se soustředil na zadání určená pro průmyslovou výrobu i tvorbu ateliérového skla, technologii tavení a monumentální instalace v architektuře s důrazem na práci se světlem či objevování optických vlastností materiálu. Výchozím bodem výuky bylo ovládnutí základů kresby, malby, kompozice, skulptury v prostoru, od čehož se následně odvíjely tvůrčí projevy jednotlivých studentů.

Po nuceném odchodu Stanislava Libenského nastoupil na pozici vedoucího ateliéru Jaroslav Svoboda, který byl v této funkci v období 1987–1990. Stanislav Libenský byl přirozenou autoritou a Jaroslav Svoboda svůj ateliérový program výrazně neproměnil, i nadále studenti tvořili a pracovali v rámci koncepce nastolené Stanislavem Libenským.¹⁰⁾

Jaroslava Svobodu ve funkci vedoucího ateliéru po sametové revoluci nahradil v roce 1990 Vladimír Kopecký, který na této pozici působil do roku 2008. V průběhu devadesátých let vznikl Ateliér skla v architektuře, medaile a glyptiky, vedený Marianem Karlem. V rámci školy opětně existovaly dva ateliéry zaměřené na sklářskou tvorbu. Studenti v ateliéru Mariana Karla se soustředili na uplatnění skla v architektuře, zejména v podobě monumentálních instalací i objektů, a také na vytváření medailí a glyptiky včetně ryteckých prací v rozmanitých materiálech. Dle ateliérového programu se měly obě výše popsané oblasti v průběhu studia prolínat. Ateliér skla v architektuře, medaile a glyptiky vycházel z tradice ryteckého ateliéru Karla Štipla. Sklo v architektuře, ať se jednalo o solitérní kusy, instalace či mozaikovité stěny nebo vitráže, bylo realizováno jak v ateliéru u Vladimíra Kopeckého, tak Mariana Karla.

Stejně jako Stanislav Libenský v šedesátých letech i Vladimír Kopecký počátkem devadesátých let koncipoval ateliérový program do určité míry na základě metod, které vycházely z pedagogického přístupu jejich společného učitele Josefa Kaplického. To se týkalo zejména malby a kresby lidské figury, na něž byl při výuce kladen důraz.

Vladimír Kopecký vedl Ateliér skla otevřeným a výtvarným způsobem. Své studenty podporoval v práci s různými technikami, které byly pro zpracovávání skla mnohdy buď naprosto atypické, či byly naopak doposud aplikované zcela konformním způsobem. Kopecký vzbuzoval zájem studentů o výtvarné umění a zodpovědný vztah k práci se sklem s hlubším chápáním tvůrčího procesu. Nejednalo se pouze o sledování formálních a optických kvalit skla, neboť ty byly naopak mnohdy za cenu výrazu a pro demonstraci vnitřní myšlenky díla i popírány.¹¹⁾

Studenti hojně využívali zázemí nabízené školou v podobě malířské a brusičské dílny či sádrovny. Zde prohlubovali své praktické zkušenosti a zároveň v dílnách vznikal experimentální prostor, neodmyslitelně spjatý s tvůrčí povahou procesu. Ojedinělými úkazy nebyly práce s hutními technikami, foukáním, leptáním pískem či kyselinou, formováním skla z ruky i do forem. Klauzurní či diplomové práce nabývaly rozmanité podoby, ať se jednalo o rozsáhlejší instalace, performance, konceptuální projekty či spolupráce s architekty. Kopecký usiloval o vytvoření přátelského prostředí, v němž budou mít jeho studenti možnost vytvářet umění.¹²⁾

Zcela standardní součástí studia v Ateliéru skla i Ateliéru keramiky a porcelánu byla měsíční praxe ve vybraných sklárnách či továrnách, kterou studenti absolvovali v průběhu letních prázdnin.¹³⁾ Před rokem 1989 byly státní podniky povinovány studenty na praxe přijímat. V prostředí továren měli studenti příležitost realizovat převážně vlastní návrhy či vykonávali pomocné práce na huti nebo v brusírně. Zároveň se jim otevřela možnost pracovat s nákladnými postprodukčními technikami, jako je například malování na sklo.  Již v devadesátých letech neabsolvovaly praxi zdaleka všechny ročníky. S privatizací podniků bylo povinností každého studenta sjednat si praxi soukromě. Ovšem na doporučení vedoucího Ateliéru skla Vladimíra Kopeckého studenti absolvovali praxe například ve sklárně Ajeto v Novém Boru nebo ve sklárně Jílek v Kamenickém Šenově. Výuka na Umprum byla rovněž soustředěna na workshopy mimo budovu školy, řečeno jazykem devadesátých let na akce v terénu. Každý z ateliérů měl vlastní program, skláři jezdili na hrad Sovinec a keramici do Slavonic.¹⁴⁾

Mnozí absolventi Ateliéru skla Vladimíra Kopeckého se věnovali či stále aktivně věnují pedagogické činnosti. Ladislav Průcha je vedoucím oddělení rytého skla na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Kamenickém Šenově, Stanislav Müller byl pedagogem v ateliéru broušeného skla na Toyama City Institute of Glass Art v Japonsku, Lada Semecká působila na Umprum jako lektorka a následně se věnovala pedagogické činnosti v japonském Toyama City Institute of Glass Art. Není tomu jinak ani v případě absolventů Ateliéru keramiky a porcelánu. Antonín Tomášek je vedoucím Ateliéru design keramiky na Fakultě umění a designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, Gabriel Vach je vedoucím studijního oboru keramiky na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni a Maxim Velčovský je v současné době vedoucím Ateliéru keramiky a porcelánu Umprum v Praze.

Zdroje a literatura:
Dagmar Tučná: Otto Eckert. Umění a řemesla, 1, 1985.
Eva Stará: Ateliérové sklo v Československu. Panorama, 1, 1991.
Jiří Šetlík: Uměleckoprůmyslová škola v Praze 1885–1995. Umění a řemesla, 5, 1995.
Martina Pachmanová, Markéta Pražanová, M. (eds.): Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, Praha, 2005.
Milan Hlaveš: Uzavření světa se stalo východiskem vzniklé situace. Rozhovor s ak. mal. Michalem Machatem. Dostupné z: http://www.glassrevue.com/news.asp@nid=6334.html, Fórum S, 2/2008.
Pavla Pečinková: VŠUP zevnitř i zvenčí. Umění a řemesla, 5, 1995.
Rozhovor s prof. Libenským, ŠUM, 5, 1986.
UM, č. 2, říjen, 1999.
Věra Laudová: Sto let UMPRUM. Panorama, 4, 1985
Vladimír Kopecký. Ateliér skla. Umění a řemesla, 5, 1995.
Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze (kat.), Praha, 1998.